Zápisky vznikly až několik let po uskutečnění cesty. Na některé zážitky už jsme určitě zapomněli. Zaznamenali jsme aspoň to, co v paměti zbylo. Taky fotek máme málo. Měli jsme s sebou jenom úplně obyčejný foťák a Radim spíše natáčel na videokameru, než fotil.

Jirka: Jak to všechno začalo. Sedím si tak u pivka, jde kolem Radim a zeptá se mě, jestli nechci jet do Peru. Moc pozornosti jsem tomu nevěnoval a řekl jsem, že klidně ano. Druhý den mě zastihl stejný dotaz ve škole na schodech. I když mě to nikdy předtím nenapadlo, jet někam do Peru, tak když už jsem to slíbil....

Radim: Jak to všechno začalo. Docela jednoduše a rychle. Po dlouhé době jsem zase navštívil školu a přečetl si mail, který mi nabízel levné letenky na den zamilovaných do celého světa. Měl jsem tehdy před zkouškou a tak jsem si řekl, že když ji udělám, tak fičím. Motivace dobrá, ale nezabrala. Zkouška padla za vlast nebo-li kredity neuděleny. Nevadí, stejně jedu. Problém, snad jen malý, byl že na letenku mohla jet jenom dvojice. Nikdo neříkal v jakém složení, tím se můj okruh spolu cestovatelů rozšířil. Tak jsem potkal Jirku a zmínil se že hledám dvojku. Jedna věta a bylo ujednáno. Na podrobnosti času dost teď hlavně zaplatit letenku, a dohodnout datum. Na druhý den byla letenka v kapse. Do odletu 14 dní, docela dost času nechat se naočkovat a zaserfovat po internetu, ať něco málo víme.

6.3.2000 jsme nastoupili do vlaku směr Praha, přespali u Babety, bývalé studentky, které se chtělo ukončit školu už po pěti letech. V deset jsme šli spát a v jedenáct jsme už byli vzhůru jestli už náhodou nemáme vstávat a tak to šlo dál, až do rána. Pak v 5 hodin jízda na letiště a v 7 odlet do Frankfurtu. Lufhthansa nám nachystala ještě jeden dárek v podobě mezipřistání v Bogotě v Kolumbii.

Po 16 hodinách od startu jsme konečně v Limě. Ten den už podruhé v jižní Americe. První tepelný a smogový šok hned na letišti. Místní verbovači nás nahnali do taxíků, že nás dovezou do města a někde ubytují. Neznalí poměru jsme zaplatili taxikářovi trojnásobnou cenu a za ubytování cenu dvojnásobnou, ale ten večer nám to bylo stejně jedno, protože jsme byli strašlivě unaveni a nějaké Peru nám mohlo být ukradené, jak jsme se těšili do postele. Ubytování bylo velice slušné, skoro až luxusní v výhledem na Limu. První setkání s Peru bylo víceméně podle očekávání. Nepořádek, smrad a bída. Ale po 2 týdnech nám to už ani nepřišlo.

První den jsme si jenom tak šmejdili městem a zjišťovali co se dá. Je tu vedro, asi kolem 23-25 stupňů a vlhko. Kupujeme letenku do Cuzca – u nějakého podivně vyhlížejícího prodejce na náměstí. Letenku nám vypsal propiskou. S velkou nedůvěrou jsme mu platili 2x 50 USD. Chceme totiž jet na Machu Pichu dokud jsme zdravotně OK a plní sil. Limu jsme si prohlédli hlavně v historické části a zajeli jsme si i do bohaté čtvrti. Po městě jsme jezdili přeplněnými autobusy, z nichž trčel „průvodčí“ a vyvolával směr jízdy. Večer jsme si s našim panem ubytovatelem dohodli, že nás ráno hodí na letiště.

Druhý den ráno jsme skutečně odletěli do Cuzca. V letadle společnosti Tang (nebo tak nějak) jsme se moc bezpečně necítili, ale doletěli jsme. I v Cuzcu, stejně jako v Limě, mají internet na každém kroku, což nás silně zdržuje, protože si pořád jenom sedíme u počítače a píšeme maily. Koukli jsme se po Cuzcu, ubytovali se v hostelu bez oken a s jízdenkou na vysněné Machu Pichu vyčkávali do dalšího dne (vláček jezdil bohužel pouze jedenkrát denně, vždy brzo ráno). Odpoledne jsme vyplnili výšlapem okolo Cuzca. Vylezli jsme úplně nad město, až jsme ho měli jako na dlani. Více červených střech pohromadě jsem ještě neviděl.

Třesoucí se vláček nás odvezl na východisko Inca Trail, staré cesty Inků, která vede přes hory k Machu Pichu. Cesta z Cuzca byla zprvu docela nebezpečná. Vláček musel překonat hodně vysoký kopec a tak jezdil doleva (přehodili jsme výhybku), doprava (přehodili jsme výhybku) a takto jsme asi po hodině kopec vytraverzovali. Koleje vypadaly opravdu hodně zanedbaně, byly ukotvené na pidipražcích, které se v zemi pohybovaly.... Místní nehnuli ani brvou, tak jsme zkoušeli být taky klidní. Asi po 4 hodinách jsem dorazili na místo – 88 kilometr, cíl naší cesty. Za to, že se budeme 4 dny plahočit jsme vysolili 8 dolarů „vstupné“, namasírovali hřbety a vydali se do hor. Ve výšce 2000 km žádná sranda. Sluníčko svítilo, měli jsme dobrou náladu a tak nám cesta rychle ubíhala. Občas kolem nás „proběhl“ nosič, občas nějaký ten kůň. K večeru se mraky začaly nějak podezřele prohánět na dosud modré obloze. Postavili jsme stan, ve kterém nějakým nedopatřením byly ze všech stran díry (vzpomínal jsem, komu jsem ho před cestou půjčil) a začali se netěšit na noc. První noc pršelo naštěstí jenom decentně a jenom mě trošku navlhl spacák, trošku víc, ale ještě to nebylo nejhorší.

Druhý den v horách jsme za mírného deště vyrazili dál. Museli jsme překonat sedlo ve výšce 4200 m. Pršelo celý den. Až asi v 5 odpoledne se obloha rozjasnila. Postavili jsme stan, nechali sušit věci a dlouhou se kochali nádhernými výhledy, než nás déšť zahnal zpátky do stanu. Noc byla kritická. Dostal jsem horskou nemoc, což se dalo s pomocí paralenu přežít, ale voda se snažila najít si cestu do stanu (celkem se jí to dařilo), takže o půlnoci jsme už leželi trošičku ve vodě a ráno se ve stanu dalo jezdit na loďce. Oba unavení, nevyspalí jsme radši nepřemýšleli, jak strávit další noc jinak, než v posledním kempu před Machu Pichu v suchu někde na posteli. Se slovy „musíme“ jsme se začali drápat do dalších a dalších horských sedel, až se nám konečně v údolí ukázal kemp. Absolvovali jsme nevím už kolikátý sestup s výškovým převýšením okolo 1000 m. Ale došli jsme! V batohu jsme vyhrabali poslední suché věci a hurá do postýlky. Později se do „spací místnosti“, jinak se místnost o rozměrech tak 5 x 5 metrů s 8 třípatrovými postelemi nedala nazvat, dobelhala skupinka 4 totálně promočených a zmožených Čechů: Ivča, Míša, Honza a Mirek. Navzájem jsme si postěžovali, jak tady hodně prší a po čaji z koky jsme šli spát.

Další den, 13. března, jsme konečně dosáhli starodávného inckého města – Machu Pichu. Sluníčko už zase svítilo (až moc, spálená místa jsme večer v lázních velmi dobře cítili), a my jsme se jen tak procházeli ulicemi, a celkově se kochali nádhernou atmosférou. Byl to nádherný pocit, i přes tu náročnost a vysílení. Strávili jsme tam minimálně 3 hodiny. Škoda jenom, že po klidném ránu, kdy jsme si mystického místa užívali téměř sami, začaly autobusy navážet turisty. V poledne už bylo úplně přelidněno. Měli jsme fakt dobrý pocit z toho, že jsme si prohlídku Machu Pichu opravdu zasloužili – po 4 dnech pochodu v Andách jsme z toho museli mít úplně jiný pocit, než ti turisti, kteří jsou tam jenom vyvezeni autobusem. Potom jsme sešli do městečka v údolí a na dvě hodiny se naložili do teplé vody v termálních lázních. Naše promrzlé klouby po 4 denním pochodu dostaly odměnu. Zanedlouho po nás přifrčeli i naši čeští přátelé. Večer jsme nasedli na vláček, který nás odvážel zpět do Cuzca. Posledních několik kilometrů jsme však museli dojet autobusem, protože se jim za ty čtyři dny rozpadly koleje. Naštěstí jsme právě v tom vlaku neseděli...

Prožité dobrodružství se projevilo na mém zdraví. Byl jsem docela nachlazený, měl jsem horečku. Ale co se dalo dělat. Čas nás neúprosně tlačil a museli jsme dál. Autobusem do Puna – městečka u jezera Titicaca – jsme jeli s našimi českými přáteli.

Do Puna jsme dojeli hodně pozdě. Zapadli jsme do nějakého hotelu, vzali pokoj pro 6 lidí. Hned nám taky prodali zájezd k jezeru. Ráno pro nás přijede autobus.

Jezero Titicaca je čistě komerční záležitost, což jsme bohužel netušili. Odvezli nás k jezeru, nastoupili jsme na člun a po asi 2 hodinách vystoupili na velkém plovoucím ostrově. Lidé tam normálně nežijí, pouze předvádějí „jak dříve žili“. Všude spousta cetek a suvenýrů. Už jsme se těšili nazpět. Z výletu si pamatuju nejvíc to, tak jsem si spálil krk a došla nám voda, takže jsme hodně trpěli žízní.

Naši dehydrataci jsme zkusili zahnat místním pivem. Po dvou lahvích (láhev měla snad 3/4 litru) jsme dostali velmi dobrou náladu. Uložili jsme holky spát a vyrazili na jakousi diskotéku. Tak ochutnávali peruánskou kořalku a fuj. To teda mělo následky....

Druhý den nás čekal očistec ve formě autobusu do Arequipy. Museli jsme vstávat docela brzo. Místo, odkud jel autobus jsme v pohodě našli, nastoupili a utrpení mohlo začít. Nejdřív jsme moc nechápali, proč je autobus na dvou místech vyztužený lešenářskými trubkami. A asi po hodině jsme pochopili. Byla to nejhorší cesta našeho života. Autobus poskakoval tak 20 kilometrovou rychlostí po hodně špatné polňačce. Hodinu za hodinou, pořád do kopce a z kopce (ve výšce okolo 3000 – 4 200 m nad mořem), no děs. Většina cesty vedla po náhorních plošinách, až večer jsme začali sjíždět do údolí. Padla hustá mlha a i když nejsme věřící, tak jsme se začali modlit. Jeli jsme po uzoučké cestě, na které se stěží vyhnula 2 auta. Vedle nás hluboká strž.... Po 15 hodinách jízdy jsme dojeli do ráje zvaného Arequipa. Ubytovali jsme se v hostelu u krásného náměstí, umyli asi 3 kilogramy prachu a usnuli ještě ve stoje.

Zítra se odpojujeme od našich čtyř Čechů a potkáme se zase v Piscu. Jedeme se totiž podívat na kondory do Colca Canyonu. Cesta vede místy v nadmořské výšce 4 800 m, nicméně náš organismus už si zvykl, takže nemáme žádné problémy. Samozřejmostí je video – pustili nám film tak 3. kategorie. Dojeli jsme do městečka Chivay a tam jsme museli přesednout na jiný autobus. Řidiči jsme řekli, že chceme vysadit na místě zvaném Cruz del Sur – Kříž kondorů. Pak už jsme jenom vyhlíželi, jestli jsme nepřejeli. Asi po dvou hodinách jsme konečně dojeli ke Colca Canyonu. Minuli jsme Cruz del Sur a řidič nám nechtěl zastavit. Po delším dohadování jsme dosáhli svého – zastavili, vyhodili nám batohy ze zavazadlového prostoru (ten můj měl na sobě 2 cm vrstvu prachu) a odfrčeli. Řidič nás chtěl zavést až do dalšího městečka, abychom tam museli přespat a ráno museli využít „turistického autobusu“.

Čekala nás asi 2 km dlouhá cesta zpátky ke Kříži. Dostali jsme se do malých problémů se stádem krav a býků, ale naštěstí se ten skot nesplašil a nechal nás projít. U Kříže jsme si rozdělali stan a ulehli. Celkově jsme chodili spát hodně brzy – většinou tak v 18 - 19 hodin jejich času. Ráno jsme vylezli ze stanu a přímo před náma si všimli velké cedulky „No camping“... večer jsme neměli oči všude. Bylo asi půl páté, zima jako v ledničce a všude mlha. V 10 hodin nám jel autobus zpátky (teda jestli nám zastaví). V 6 hodin přišla první peruánská babička a rozdělala si na zemi svůj malý krámek s obvyklým zbožím (PET lahve s vodou, cetky, sušenky). Chodili jsme sem a tam a kaňon byl pořád v mlze. Sluníčko už nás začínalo hřát, ale mlhu nerozehnalo. V 8 hodin už bylo všude plno turistů a Peruánců prodávající svoje zboží.

Čekali jsme ještě dvě hodiny, ale mlha se v kaňonu stále držela. Žádného kondora jsme bohužel neviděli.

Autobus nám zastavil a dojeli jsme do města Chivay. V místním rozhlase právě hrála úžasná peruánská písnička. Odběhl jsem na trh a rukama nohama jsme dosáhl svého – odnášel jsem si kazetu s tou písničkou. Navečer jsme se dostali do Arequipy. Po příjezdu jsme si koupili lístky do Pisca. Už se těšíme na naše Čechy, se kterými se tam uvidíme.

Příští den v poledne přijíždíme do Pisca. Místního domorodce se ptáme, jestli neviděl včera nebo dneska skupinku 4 turistů. Měli jsme štěstí. Pán byl z nějaké „cestovní kanceláře“ a našim Čechům právě ráno prodal „zájezd“ na La Islas Ballestas – místní atrakci. Výlet jsme si koupili na stejný termín a šli jsme se ubytovat do smluveného hotýlku. Kamarádi se po několika hodinách vrátili, byli u moře, užít si Pacifiku. Je krásné počasí, chodíme jen v šortkách a musíme se natírat krémem na opalování.

Druhý den jedeme na vytoužené ostrovy. Islas Ballestas je skupinka ostrovů, na kterých žije neuvěřitelné množství tučňáků, lachtanů, pelikánů a další barevné havěti. Jezdí se kolem v motorových člunech a náš průvodce souostroví nazývá „Galapády pro chudé“.

Odpoledne jsme zašli s našimi přáteli na pláž, vykoupat se v moři a večer uspokojili žaludky vynikající večeří a místním pivem. Do odletu nám zbývají už jenom dva dny. Před námi je jenom cesta do Limy.

Ráno jsme chytli autobus a po 4,5 hodinách jsme přijeli do Limy. Ubytovali jsme se v nejznámějším hostelu pro travellery – stařičká budova v centru Limy, spí se i na verandách a na střeše mají terasu s papouškem a želvou.

Odpoledne a večer jsme věnovali procházce po Limě. Zašli jsme naposledy do hospody na jídlo a s troškou nostalgie šli spát.

Ráno jsme si objednali taxíka na letiště a tím skončilo naše čtrnáctidenní dobrodružství.

Epilog: Nachlazení z Cuzca mě nepřešlo. Kašlal jsem jako tuberák. Chudáci spolucestující. I když jsem celou cestu tlumil můj kašel polštářem, sousedi asi neusnuli. Po příletu do Prahy, kam jsme dosedli až večer, jsme šli opět přespat k Babetě. Ta nás už nevítala tak nadšeně, jako před 14 dny. Ale přespali jsme a ráno sedli na vlak a jeli domů. Až po delší době jsme se dozvěděli, že po našem odjezdu raději vydezinfikovala svůj byt – nevěřila peruánským nákazám.