Členové výpravy:
Roman, Michal, Jirka (já), Ondra (Sk), Štefan (Sk), Standa, Kamil, Filip, Josef (Pl), Janusz (Pl) a Jan (Pl).
Cestu jsme absolvovali vlakem. Do Bratislavy jel každý na normální jízdenku, z Bratislavy jsme měli zpáteční do poslední zastávky v Maďarsku (Bekescaby), která byla zakoupena v Bratislavě (díky dohodě mezi Slovenskem a Maďarskem je na zpáteční jízdenky poskytována sleva 60 %). Z Bekescsaby do Aradu, první zastávky v Rumunsku, jsme si koupili zpáteční jízdenku v Česku. Po Rumunsku jsme jezdili za vnitrostátní jízdné.
Naplánovaný byl přechod části pohoří Fagaraš, krátký přechod pohoří Piatra Cralului a potom několik dnů u moře.
Cesta tam (27. 8. 2000)
Do Pannonie jsme se, jako správná mezinárodní výprava, trousili postupně. Michal, já, Standa, Kamil a Filip jsme se sešli již v pátek večer v Přerově, na jedné malé zahrádce poblíž nádraží. Po krátké cestě do Břeclavi(asi 1,5 hodiny) nás čekaly 4 hodiny čekání na vlak do Rumunska. Na břeclavském nádraží bylo plno – kromě nás ještě skupina Španělek (stály by za to se tam s nimi chvili zdržet, ale …) a Španělů, 2 Japonky a nějaký ten bezdomovec. Něco málo jsme naspali a v 3:36 hod. odjížděli směr vysněná místa.
V Bratislavě přistoupili Slováci Štefan a Ondra s tradičně nejtěžším a největším batohem (na Slovensku se mají již tak dobře …). V Nových Zámcích se zjevili ještě Roman a Poláci Josef, Janusz a Jan a byli jsme kompletní.
Většina z naší skupiny jela do Rumunska poprvé, takže byli celkem rozladění špinavým nádražím v Aradu, prvním větším městě za hranicemi Rumunska. Málem jsme si zapomněli posunout hodinky o hodinu kupředu (zpátky ni krok). Měli jsme 2 hodinky času – akorát na pivko a koupení lístků. Kupování lístků jsem se ujal já a Michal. Byli jsme v Rumunsku už asi popáté a znali jsme situaci. Posilněni decákem vodky za 12 korun jsme vyrazili pro první rumunské bilety. V Rumunsku se lístky prodávají svérázným způsobem. Každé okénko na nádraží prodává lístek na jiný vlak. Jízdenky se začínají prodávat nejdříve půl hodiny před odjezdem vlaku. I když je před okýnkem velká fronta, nemá cenu stresovat, dá se naskakovat i za jízdy (průvodčí vždy s úsměvem pomůže).
S bleskovým přestupem ve Vintu de Jos (Vincek v nížině) jsme dorazili do Sibiu. Pro sobotu konečná stanice. Po nezbytném posezení v hospůdce, kde z televize křičela parádní rumunská hudba (vypadalo to jako přímý přenos z nějaké místní diskotéky) jsme se rozešli – někteří šli ještě sehnat něco teplého k snědku, Filip a Štefan zašli na místní diskotéku a ostatní ulehli v čekárně první třídy.
Mírně po 4
hodině ranní jsme nasedli do osobáčku plného rybářů, který nás odvezl do Ucei.
Zcela náhodou jsme vystoupili na správné stanici. (vlak jsme museli mírně pozdržet,
neboť Štefan zrovna využíval exklusivní toaletu vlaku a málem pokračoval
v cestě dál) Před nosem nám ujel autobus do Victorie, 
poslední
vesnice před nástupem do hor. Na další jsme počkali v maličké hospůdce. Sice
bylo teprve něco po šesté hodině ranní, avšak hospůdka byla již otevřena a šikovná barmanka (s mírnou tuberou nebo co to
bylo) se otáčela, seč mohla. Při placení ani brvou nehnula, když po některých
členech výpravy požadovala cenu téměř dvojnásobnou, ale nikdo neprotestoval –
bylo ráno a pěkná barmanka si dýžko zasloužila. V hospůdce kromě nás nebyl
nikdo, jen něco po sedmé se zde objevil místní zemědělec v gumákách a dal si jednu vodku. Dal si tu nejlevnější co měli,
asi 4,5 Kč za decáka a vyrazil zpět na pole.
Dalším autobusem jsme dojeli do Victorie a pak nás už čekala jenom chůze, chůze a chůze.
Byla neděle ráno, pršelo a banda se vydala na cestu do hor. Cílem byla cabana Turnuri (1520 m.n.m.), vzdálená asi 5 hodin. Cesta byla namáhavá, ale nádherná. Pohyb hodně ztěžoval vytrvalý déšť, ale stálo to za to. Stezka se klikatila hustým lesem, kolem četných vodopádů – malých i obřích rozměrů.Občas jsme potkali stádo oveček, několik oslíků.
Těch 1000 výškových metrů jsme ale cítili všichni. Na chatě propukl veget. Odpoledne začalo svítit sluníčko, tak každý sušil, pojídal ty nejtěžší konzervy, aby batoh trošku zlehknul.
Vlevo hučel vodopád, všude okolo se tyčily štíty Fagaraše, opodál se
pásly ovce, v batozích se nám přehrabovali osli, idylka. Večer se bohužel znovu
přiřítily mraky, tak jsme noc strávili v chatě na pryčnách. Nikomu se
v dešti nechtěl stavět stan. Jediné co by šlo této chatě zazlívat, byly malé
zásoby piva. Na naši výpravu zbyla jen 3 piva, a ta měli jako prémii první tři,
což zde byli Poláci.
Druhý
den jsme po strmém výstupu došli až na hřeben. Cestou jsme minuli další cabanu
Podragu (1850 m.n.m), kde jsme dali menší
odpočinek. (na této chatě byla první hospodská co ovládala angličtinu, což je
Rumunsku co říct!!) Byli jsme ve výšce přes 2 kilometry. Čekal nás náročný
pochod k asi 6 hodin (od Podragu) vzdálenému místu na táboření přes
největší vrchol Rumunska – horu Moldoveanu 2544m.n.m.. Dopoledne sice ještě chvíli
pršelo, ale kolem poledne se vynořilo sluníčko a my se mohli pokochat vzrušujícím
pohledem do hlubokých a nekonečných údolí. 
Odpoledne se přihnala
mlha. Cesta v mlze s dohledem na 3 metry moc příjemná nebyla, když se
k tomu připočte ještě stále silnější vítr a teplota asi – 40 stupňů,
byli jsme všichni rádi, když jsme se konečně vydrápali na vrcholek pod Moldovenou
(stoupání na tuto horu bylo v podstatě nekonečné, v mlze nebylo nic vidět
a stále jsme měli pocit, že tam již musíme být …). Už bez batohů jsme
absolvovali 15 minutový místy horolezecký úsek na nejvyšší horu. Jediné, co se
v té mlze dalo děla bylo vyfotit se s cedulí. Potom už jsme silou vůle
skutáleli z neskutečného kopce do sedla, kde stála bivaková chatka. 6 lidí si postavilo stany, zbylých 5 se
vtěsnalo spolu se 3 Maďary, 1 Maďarkou a 2 Rumuny a 2 Rumunkami do chatky pro 12 lidí.
(pozn. Maďarka nic moc, ale ty Rumunky byli nejspíše dvojčata a stály za to :o)
pozn. Kamil.
Od třetího dne nás už doprovázelo jenom pěkné počasí. Ráno jsme si vychutnávali rozhled bez mlhy. Moldoveana vypadala zespodu hodně vysoko a majestátně. Polákům to nedalo a jenom tak bez batohů se na ni vrátili. Na stráních se jako rozsypaná rýže pásly ovečky, zurčely potůčky. No pěkné to tam bylo. A ještě pěknější to bylo na další cestě. Procházeli jsme několika údolími. Byli jsme v nitru pohoří. Člověk si tam připadal takový maličký.
Stejně jako minulý a předminulý den jsme
chodili v malých skupinkách po 2 – 4 lidech. Cíl cesty byl daný – bivaková
chata Zirnei. Velkou nepříjemností bylo, že jsme šli celý den bez vody. Voda měla
být až druhý den kolem poledne. Každý sice ráno nabral co mohl, ale v tom
slunečném počasí rychle mizela a hodně lidí bylo večer na suchu.
Šourali jsme se
každý svou rychlostí, kochali se pohledy a k večeru se všichni sešli u
bivakové chatky. Pro tu zříceninu je to velmi odvážné označení. 
Polovina výpravy chtěla jít dál až
k vodě, ale zůstali jsme na místě. Postavili jsme stany a potloukali se po
okolí. Nekonečné stráně, po levé straně Standa prováděl každodenní rituál, po
pravé straně hluboké údolí, za námi hučel v dálce vodopád.
Večer jsme ještě s Kamilem, Filipem a Štefanem zahráli karty a šli jsme se zabalit do spacáku. (pozn. Hrálo se jako vždy o peníze, a bylo to drahé, není tisíc jako tisíc) V noci všechny vzbudil Štefan s Ondrou. Jejich stan navštívil zloděj a odkráčel s jeho turistickými botami a ešusem. Následovalo zběsilé pobíhání s baterkou po okolí, ale všechno zbytečně. Jenom jsme si říkali, co to mohlo být za kreténa, který uprostřed hor někomu ukradne boty. Naštěstí měl Ondra ještě sandály, já mu půjčil turistické sandály a Štefan botasky, ale i tak to byl od něho nadlidský výkon, ujít zbytek cesty v takovém obutí.
Další den byla středa a čekalo nás scházení z hor. Ráno byli všichni velmi rychle sbalení a rychlým krokem jsme metli za další kopec k prameni. Všichni byli pěkně vyschlí. Kousek za pramenem se páslo stádo oslů. Roman nečekal na jednoho nasedl. Vybral si správného osla, protože se ani nehnul. Vyzkoušel jiného a předvedl bravurní jízdu. Druhý osel byl na rozdíl od toho prvního až moc aktivní a rozjel se obrovskou rychlostí.
Od
místa, kde jsme spali, jsme to měli 12 hodin k chatě Plaiu Foii, východisku na
Fagaraš a na Piatra Craiului. Docela na nás padla únava. Cesta už byla taková nudná,
samé travnaté louky (v 2000 metrech!). A tak jsme si pomáhali různě. Za každým
kopcem jsme si představovali bufet s pivem za 10, Kamil přišel s tím, že za
dalším kopcem bude koncert Mňágy a Žďorp za
5 000 lei a někdo třetí s tím, že nás čeká vana s teplou vodou zadarmo
(v Rumunsku nic není zadarmo). Tyhle nádherné představy nás vyburcovaly k tomu,
že jsme za ten ušli místo šesti deset hodin a o půl osmé večer jsme po totálním
padáku dolů přistáli u nějaké hájovny. Šel jsem s Michalem na výzvědy
s cílem zjistit, jestli nemají nějaké pivo. Pro nás závisláky bylo těch
několik dnů bez piva úplné utrpení. Forrester pivo neměl, ale po delší
rusko-rumunsko-anglické rozmluvě s námi sjel do 12 km daleké Plaiu Foii.
Naložili jsme Dacii pivem a kodrcali se zpátky. Řidič měl ten den už nějaké pivko
v sobě, takže jízda byla velmi zajímavá.
Chlapi nás už čekali a pivka jenom pšoukala.
Druhý den polovička lidí chytla stopa a ostatní došli k chatě pěšky. Stop byl samozřejmě placený, cena navrhovaná řidičem byla 10 USD, což se nám zdálo přespříliš a proto jsme mu nabídli 1,5 USD. Moc nadšeně se netvářil, tak jsme přidali ještě 1,5 USD. Na řidičově tváři se objevil úsměv a obchod byl dojednán. Cesta nás tedy stále celé 3 USD. Jednomyslně jsme odhlasovali odpočinkový den. Místo pro odpočinek to bylo ideální. Na jedné straně potoka bufet, na druhé restaurace. Rozmístění bylo 5 ku 5, Ondra dělal spojku. Atmosféra u restaurace byla taková opatrná, ale po rozhodnutí vyzkoušet, co to udělá smíchat vodku s Tangem se silně zlepšila. Obsluhovala nás hodně sympatická servírka Cami, ochotně nosila vodky a vodu na Tang (není nic lepšího než pomerančový s vodkou, jsem velký labužník, ale opravdu to bylo dobré pozn. Kamil). Ale i tak jsme silně zaostávali za skupinkou na druhé straně potoka u bufetu. Tam se Poláci, Roman a Filip oddávali nenucené konzumaci a večer už jsme zpívali každý na své straně. Ono při pohledu na tyčící se skály před námi nám ani nic jiného nezbývalo. Při představě, že tam zítra polezeme se nám zatmělo před očima.
S velmi špatnou navigací jsme provedli večerní půlhodinový přesun na kilometr vzdálenou louku.(bylo již něco kolem 23 hod.) Nechápu jak, ale všichni jsme postavili stany a ráno byli všichni (!) připraveni vyrazit přes hřeben na druhou stranu hor Piatra Craiului.
Škrábali jsme se do nepředstavitelného kopce. Po půlhodině se jednak kolem nás začaly objevovat první vápencové útvary, a taky zbytkový alkohol se přihlásil. Nešlo se nejlépe. Ale všichni statečně supěli až k prvnímu odpočinku u bývalé chaty Diana. Tam jsme se všichni vyvrátili a půl hodiny intenzivně odpočívali. (oproti ukazateli jsme měli náskok asi 1 hodinu)
Pro další cestu jsme si vybrali tu
náročnější variantu – suťová pole, lana, každý v sobě musel najít
nějaké ty horolezecké schopnosti. Ale bylo
to těžce cool. Takový nádherný očistec pro včerejšku. Chvílemi to bylo fakt
hodně husté. Na suťoviscích kolem hlavy létaly kameny, které člověk jdoucí (teda
šplhající se) před námi uvolňoval, tři kroky vpřed a sklouznutí o dva kroky vzad,
hledání toho správného výstupku, kam bezpečně přesunout nohu při lezení na 10
metrové stěně. K tomu na zádech 20 kg batoh. Zážitek na celý život. Ani
nevím po kolikáté jsem se narodil.
Ten pocit, na
hřebeni si rozbalit poslední rozteklou čokoládu, bylo to nejkrásnější, co jsem si
mohl ten den přát. Po levé straně byla
jako špendlíková 
hlavička cabana Plaiu Foii, po pravé straně přímo pod námi cabana
Curmatura. Původně náš dnešní cíl. Pokochali jsme se, vyfotili nějaké fotky,
vydechli a bravurně jsme se zřítili ke cabaně, 1000 výškových metrů dolů (stále
jsme si udržovali malý náskok vůči ukazatelům).
Kráčeli jsme na ten včerejší alkohol nějak obzvlášť rychle, protože jsme ke cabaně došli už někdy v 15 hodin. S lahváčem jsme se naposledy rozloučili s vápencovými vrcholky a skalkami. Rozhodli jsme se ještě trošku přiblížit městečku Zarnesti, odkud nám zítra jel vlak do Brasova a potom dále k moři. Pro mou osobu to bylo rozhodnutí smrtelné. Původní plán byl jít tak hodinku z celkových tří hodin, které byly potřeba pro přesun do Zarnesti, ale, jak už to tak bývá, šlo se, šlo se a stany jsme postavili až 20 minut od města, na poslední louce před městem (loni jsme tam s Michalem spali taky). Museli jsme chrnět jako zabití. Ráno byl můj batoh, pevně přivázaný v předsíňce ke stanu a k Michalovu batohu, pryč. Hodný zloděj v předsíňce nechal Michalův batoh a naše boty (naštěstí). Snažil se, abychom se s Michalem nenachladili, protože nám stan zase zapnul. A dokonce mi nechal i ešus, který byl v batohu! (?) Od té doby jsem chodil jako vánoční stromeček – v levé ruce spacák, v pravé ruce stan, zbytek oblečení na sobě. Ve vlaku ze Zarnesti do Brasova jsem se pokoušel vyhrát na nový batoh v kartách, ale nepodařilo se.
Cesta za všechny peníze
V Brasově jsme se na 3 hodinky rozprchli do města – převážně na pivko. Michal koupil do vlaku nějakou vodku, Kamil zase objevil vynikající víno za 13 korun litr, byl to suďák a místo vody raději natankoval plné PETky tímto lahodným mokem. Vlak měl již jet, ale měl něco kolem 40 minut zpoždění. Na peróně přeplněném lidmi nás čekal opět nezapomenutelný zážitek. Na nástupišti proti nám byla skupinka Angličanů (bylo to poznat nejen podle angličtiny :o), ale i podle vzhledu) z nějaké církevní organizace a pěli písně. V každé písni se opakovala fráze Jesus Christ. To však nebylo všechno. Asi 0,5 m za námi byla místní důchodkyně (hrůza!!) a stále po nás něco somrovala. Po Michalovi vymámila asi 4 Kč, poté si vytála kelímek a my jí nalili 2 dcl, našeho suďáku a nakonec Kamil vytáhl krabičku nefalšovaných amerických cigaret a nabídl jí. Nabídl jí samozřejmě jednu cigaretu, ale přišel o 3. V Rumunsku nic neobvyklého.
Ve vlaku do Bucuresti jsme dorazili suďák, vodku a pár piv, trošku jsme pospali a psychicky se chystali na 4 hodiny čekání v Bucuresti. V dobré víře jsme s Michalem vzali kluky na zahrádku před nádražím, kde čepovali velmi drahé pivo. Mysleli jsme si, že cena piva poněkud umírní jeho konzumaci, ale chlapi to vyřešili tak, že se na 2 hodiny vzdálili a přišli pěkně nalámaní z nějaké levnější hospody. Ale to už jsme se zvedali, že půjdeme k vlaku, který za 20 minut odjížděl. Jan, Janusz a Josef ale ještě dopíjeli, takže dostali jízdenku a dušovali se, že za 5 minut dojdou. Nedošli. Do rozjíždějícího vlaku jsme vytáhli jenom Janusze, který předvedl sportovní výkon při honění vlaku s 20 kg batohem a následném naskočení pomalu v plné rychlosti. Jan a Josef nestihli.
Cesta (250 kilometrů
v osobáku – 5 hodin) byla velice zajímavá. Skupinka rumunských teenagerů si
taky vyrazila k moři, bohužel stejným vagónem. Posilnění pivem, kořalkou a
snad i trávou celou cestu nesnesitelně hulákali. My jsme všichni byli ve velmi
opotřebovaném stavu a nemohli jsme jim konkurovat 
(... ať se
mládí vydovádí ...). Vůbec jsme se nevyspali. Záchody v tomto vlaku byly na
velmi společensky nízké úrovni. Štefan se ve vlaku bavil s místním studentem
VŠ (uměl anglicky) a zapadl do skupinky sedící na chodbičce. Kamil se seznámil na
záchodku (ty dveře opravdu byly otevřené pozn. Kamil !!) také s místní
občankou mluvící anglicky, (studující v Bucuresti), ale po několika desítkách
minut zjistil, že patří k téže partě, co již s ní komunikoval Štefan.
V Constantě za námi přijeli i Jan s Josefem. Sice ušetřili na jízdence – jeli rychlíkem, kde se platí zhruba dvojnásobek, s jízdenkou na osobák, ale protože oba usnuli, dojeli s prázdnou ledvinkou a kapsami, bez foťáku a hodinek. Celková letošní ztráta se vyšplhala snad na 12 - 13 tisíc korun.
Cesta do Costinesti byla romantická. Každý z ještě neokradených
meditoval nad tím, jak to udělat, aby tomu tak zůstalo až do konce,
k vycházejícímu slunci na celý vagón řvalo rádio nějakého zámožného
Rumuna, kolem nás už seděly krásné ženské, jaké jsme v následujících
několik dnů potkávali na každém kroku – idylka.(v Rumunsku – aspoň tedy u moře
- nejsou škaredé a tlusté dívky a ženy. Je to k nevíře, ale
je to opravdu tak)
V Costinesti na nádraží se nás ujala ženská s ubytováním. Cena za ubytování však silně přesahovala očekávaných 5 marek (s Michalem jsme byli v Costinesti už asi 4x a vždycky jsme platili 5 marek). Nechali jsme kluky v hospodě a s Michalem jsme po 2 hodinách zařídili kozí chlívek a 2 místnosti – naše útočiště pro další 4 noci.
A potom už jsme se
jenom oddávali lenošení u moře, chodili do vynikající restaurace Livian (od loňska
zlevnili pivo), pražili se na slunci, 
navštívili internetovou kavárnu, očumovali nehorázně pěkné Rumunky
nahoře bez, chodili na diskotéky, jedli melouny, hráli karty, cpali se výborným
jídlem – prostě horká pohodová nuda u moře. No prostě pro suchozemce z Česka
je vždy moře zážitek. Po pěti dnech lenošení jsme jeli domů.
Přímým rychlíkem Constanta – Budapest jsme zvládli přes noc vzdálenost 1000 kilometrů. (bylo to asi 18 hodin jízdy) V Budapesti jsme se ještě odpoledne stavili v lázních Széchenyi fürdö. Bazénky s vodou až 38 stupňů teplou, sauny s umělými proudy a vířivkami všechny nadchly.
Poté už jenom nutný
nákup výborné maďarské uzeniny a s jedním přestupem jsme se ocitli
v Bratislavě. Po krátkém rozloučení s chudými bratry Slováky – se
Štefanem a Ondrou, a také s Romanem, který chtěl zjistit, jak se žije
v Bratislavě. Michalovi se přihodila na nádraží malá nepříjemnost. Celou
cestu z Rumunska opatroval nakoupený levný alkohol
(1 l vodky a několik vín), avšak malá chvilka nepozornosti a bum, všude na
nádraží na zemi se rozléval
alkohol. Po vestibulu chodili 4 místní příslušníci a tak
jsem se zdekovali bokem do ústraní. V hale, opět na karimatkách, jsme vyčkali
příjezdu Pannonie (1 hodina zpoždění) do Břeclavi. Tam jsme se ocitli přesně 14
dnů po našem odjezdu a přesně v době, kdy jela Pannonia do Rumunska (jak moc se
nám chtělo znovu nasednout a jet zpátky!). Po krátkém čekání jsme nastoupili na
vlak do Přerova. Standovi jel hned vlak jeho směrem, Kamil šel domů, já, Michal a
Filip jsme počkali na autobus a tím naše společné putování skončilo.
Exit (11. 8. 2001)
Jelo nás 11 lidí. 4 byli okradeni (teda 5 – Romanovi sebrali ešus). Přešli jsme 2 pohoří, vykoupali se v moři a v budapešťských lázních, vyzkoušeli jsme všechny typy rumunských vlaků kromě IC. Použili jsme 3 „světové měny". Pořádně jsme pokecali, popili a vyblbli se. Sice někteří méně, ale všichni byli spokojeni. Asi poslední bezstarostné prázniny...
Text: Jirka, Kamil
Foto: Kamil, Štefan, Jirka
