Bulharsko 1997

Zážitky z cesty na Balkán, kterou jsme absolvovali s Michalem letos už potřetí, jsou z části stejné jako loni, z druhé části jsou jiné, horší (byli jsme zatčeni), i lepší (neplatili jsme pokuty na hranicích). Čtrnáct dnů po příjezdu usedám k počítači s přesvědčením, že napíšu jakýsi elaborát z letošní cesty.

Od začátku. Vyjeli jsme ve středu týdne, čili ve středu ve složení já, Michal a jeho bratr Jeňa. V pondělí jsme si vyřídili cestovní pojištění (samozřejmě zase zbytečně, naštěstí), koupili plechovková piva, lovecký salám či salám herkules, podle chuti, a ve středu 20. srpna 1997 jsme vyjeli vstříc moři.

Kterak jsme vyjeli

Ráno bylo celkem světlé a vlahé. Bylo 4:10 a budík řval jako pominutý. No, nepříjemná věc to vstávání, ale povedlo se a já seděl v prvním autobuse se svým 100 kilovým batohem a igelitkou jídla  a šinul si to do města. V Přerově vystoupím. Budou tu nebo nebudou. Michal včera říkal něco o zaspání. A vždycky, když někam jedem prvním autobusem, jsou tu jako první. Nebyli. Až při frontě na čerstvé rohlíky se najednou zjeví a mě opustí nerv a začínám nabývat postupně klidu. I když jen zdánlivě, protože mně stále ještě nepřešlo zaříkávadlo: „ pas, jízdenka, peníze, pojištění,  co jsem zapomněl ...“. Co jsem zapomněl jsem zjistil posléze, již v Hulíně. Jednalo se naštěstí o věci zbytné jako lžíce a slzný plyn. (Lžičku jsem si půjčil od Michala, slzný plyn jsme letos stejně nepotřebovali). Nastoupíme do Rastislava s 10 minutovým zpožděním a jedem.

Z příjemného klimbání a poslechu walkmanů a diskmenů nás vytrhlo až suché konstatování „kontrola jízdenek“ a asi o 2 hodiny později „Pasová kontrola. Předložte cestovní doklady.“. Až do Budapešti - Nyugati se nic nedělo. Na tomto malebném, nikoliv však hlavním nádraží v Budapešti, vystoupíme a máme celých 7 hodin času, abychom se dostali na nádraží hlavní, ze kterého nám jel vlak do Bukurešti. Řídíc se heslem: „S Maďarem se člověk stejně nedomluví.“, jsme se snažili najít vhodný dopravní prostředek sami. Ale rok stará vzpomínka na cestu pěšky, které trvala 6 hodin, samozřejmě i s nutnými přestávkami na občerstvení, nás přinutila k tomu, abychom se zeptali. Štěstí jako prase. Hned první žena v nejlepších letech jevila známky mírné poangličtěnosti a dozvěděli jsme se, že kýžený spoj má číslo 64 a že máme jet na černo, protože jízdenky stejně nikde nekoupíme, když je ten křesťanský svátek (Maďaři něco takového 20. srpna slaví). Po čtyřech zastávkách se začínáme bát revizora tak, že na páté vystoupíme. Což nevadilo, protože procházka po Budapešti je velice zajímavá, už jenom tím, že všechno je ve sklepě. Abych to vysvětlil. Do všech obchůdků i pubů se jde po schodech dolů takovýma malýma dveřama, které jsou tak úzké a schody tak strmé, že člověk má někdy problém tudy sejít či vyjít.

Došli jsme na hlavní nádraží Budapešť - Keleti a co teď. Michal směnil 540 šilinků za forinty, uložili jsme bágly do úschovny za opravdu nekřesťanský peníz v přepočtu 43 korun českých. V Turist Centre se mi podařilo získat zdarma mapu města, tož jsme se dali do pohybu a zastavili se až po asi 300 metrech v prvním pubu, který navzdory mému dřívějšímu tvrzení nebyl ve sklepě. Po zvládnutí ještě asi dvou podobných podniků (teď už ve sklepě) jsme zašli do městského parku, který jsme objevili už loni. Potom jsme se už jenom poflakovali po městě a čekali na večer.

V 19.00 jsme nastoupili do Ovidia vybaveni místenkami zakoupenými ještě v Česku za ´ 90 Kč a po půl hodině se dal vlak do pohybu. Taková místenka je v Rumunsku nezbytná věc. Všechny vlaky se po projetí rumunskýma hranicama změní na povinně místenkové a dotěrný průvodčí vyžaduje po turistovi nemajícím místenku až 25 USD. Mezinárodní místenka koupená v Bukurešti  stojí zhruba 5 marek, v Sofii za ni dáte o marku méně.

Druhý den před polednem jsme dojeli do hlavního města Romanie. Přečkat den v tomto městě o ničem není lehké, ale my jsme to vyřešili stejně jako loni. Návštěvou skanzenu (něco jako v Rožnově) a zajetím na městské trhy, kde to loni velmi smrdělo. Letos bylo bohužel zápachu podstatně méně, což nám zklamalo.

Co se týče cen, byly změny oproti Maďarsku pouze k lepšímu.  Např. úschovna zavazadel 30 kč, kebab 26 kč, coca-cola 10 kč, jízdenka v metru 4,50 apod.

Třetího dne jsme konečně dosáhli země zaslíbené - Bulharsko. Je to snad jediná země v Evropě, kde je všechno levnější než u nás. Zakoupili jsme si celodenní jízdenku na městskou dopravu za 15 kč (mrška, od loňska podražila o 100 %) a jali jsme se již třetí rok za sebou dobývati toto pěkné město. Nejdřív jsme samozřejmě zajeli tramvají č. 1 a potom č. 2 do Mc Donald, protože jsme si mohli být jisti, že je to jedno z mála míst na balkáně, kde mají normální záchod. (Pro ilustraci jsme si „turecké záchody“ na sofijském nádraží vyfotili.) Po nutné směně tvrdých marek za měkké leva jsme mohli navštívit městský trh nových i použitých knih, na kterém se dalo leccos pro nás praktického sehnat (např. pirátská vydání originálních anglických a německých učebnic a knih, CD a CD-ROMy, samozřejmě pirátské).

Prolezli jsem co jsme mohli a po vydatné večeři v celkem luxusní restauraci (my s Jeňou jsme měli „kolejnicu“ za 4 marky a Michal si pochutnával na „soudku šnicla“ - půl metru velký řízek za 10 marek) jsme pospíchali na nádraží stihnout předposlední vlak ve 22.25 do Burgasu (poslední jel ve 22.45). Vlak jel za 10 minut a na místenky byla velká fronta. Nestáli jsme v ní a spěchali do vlaku. Asi deset minut po plánovaném odjezdu, když vlak pořád ještě stál jsme si uvědomili, že jsme nastoupili jinam, než jsme chtěli. Byli jsme sice ve vlaku do Burgasu, ale v tom posledním a byli jsme bez místenky. Ne že by byla povinná, ale bulharské vlaky jezdí celkem dost plné. Naštěstí do kupé nastoupilo pouze 5 cestujících s místenkami (haluz, né) a my se mohli v klidu vyspat.

V Burgasu už jsme jako zkušení cizinci vyhledali soukromý mikrobus do Primorska a těšili se na hledání ubytování. V Primorsku to s ubytováním funguje tak, že na náměstí, kam přijede autobus, už čeká několik ženských a nabízí a nabízí a nabízí. Na nás čekaly tři. Ubytování za 4,5 až 7 marek (celkem zdražilo, loni jsme platili pouze 1,5 marky). Ukecala nás ženská za 4,5 marky, ale neměla normální WC, pouze díru v zemi, tak jsme se naštvali a šli za ženskou, kde jsme bydleli loni. Ta nás ubytovala za 6,5 marky, ale mělo to aspoň slušný standard.

Následující tři dny jsme prožívali tak, jak se to dělá u moře. Spánek, jídlo, trochu mořské vody, kulec, pivo. Pro informaci zase nějaké přímořské ceny v korunách: pivo 10, hranolky s kečupem a posypané slaným sýrem 12, jídlo 35 - 200, jedna hra kulečníku 10, coca-cola 8, projížďka na „vodním banánu“ 10, lístek v lunaparku 10.  Pro  srovnání, ceny v Sofii za totéž  byly až o 50 % nižší.

A kam dál. Chtěli jsme zkusit ještě rumunské moře. Dle průvodce, Costinesti  nedaleko Constanty bylo to pravé místo pro mladé lidi. Po dlouhé cestě vlakem jsme se ocitli v autobuse z Constanty do našeho cíle. V autobuse se platilo až při vystupování, tak jsme byli v klidu. Ten nás ale přešel v okamžiku, kdy Jeňa zjistil, že mu ukradli peníze, jedinou to naši zásobu rumunských lei. Nějaká žena pasažérka nám řekla že máme vystupovat. Řidičovi jsme zaplatili Marlborama a vystoupili. Jeňa byl nasranej a já jsem se po zhlédnutí cedule „Costinesti 4 km“ nasral taky. Jenom Michal neříkal nic. Po 20 minutách chůze do vesnice nám zastavilo auto a jestli nechcem ubytování. A my že jo, a on že za 20 za noc za nás tři. Vzal nás dobré 3 km do vesnice a zastavil před barákem. Cimra byla dost katastrofální. Jedna širší postel a jedna pérová postel se dvěma židlemi nám musely stačit. Dali jsme chlapovi 30 mařen za 2 dny a šli se porozhlédnout. Moře  byl daleko špinavší než v Bulharsku, kde Černé moře vypadalo spíše jako letní obloha, a rozmazlen bulharskou pláži jsem si ani na tu rumunskou nechtěl lehnout. Pestrá byla také nabídka jídel. Mohli jsme si vybrat mezi pizzou a uzeninou s hranolkama.  Jediným kladem zůstávaly velké diskotéky a zábava v podobě výherních automatů, kde zatočení přišlo na 4 haléře a velké spousty kulečníků s dírama za 50 kč na hodinu. Řekli jsme si, že to tu nějak dva dny vydržíme a pojedeme do Brasova podívat se na hrad hraběte Drákuli, ale Michal nějak druhý den onemocněl a my museli setrvat ještě den třetí a potom Drákula neDrákula jet domů.

A tak jsme jeli domů

Třetí den večer se mi konečně podařilo na místním vlakovém nádraží odchytit člověka, který uměl anglicky a pomohl mi pochopit tajemnosti místního jízdního řádu. Vyjeli jsme asi o půl deváté a vlak překonal vzdálenost 20 km již za jednu hodinu. V Constantě nám jel hned IC do Bukurešti, ale paní za okýnkem nějak trvala na příplatku 150 kč k naší jízdence, tak jsme odjezd odložili a radši si počkali na obyčejný rychlík, který jel za 4 hodiny. Tři hodiny jsme vyplýtvali na zběžnou prohlídku centra města, kde nás nejvíc zaujalo prodávání melounů a bílého zelí. Prostě přijel náklaďák, vysypal  fůru a ženské to pak ze země prodávaly. Šli jsme taky kolem McDonalda, ale nenavštívili jsme ho. To, že je ve městě delfinárium jsme zjistili až doma.

Jak jsme tak asi hodinu před odjezdem vlaku do Bukurešti počítali na nádraží zbylé peníze, chyběli nám asi 4000 lei (1 marka) na potřebnou místenku. Desetimarkovku jsme měnit nechtěli, protože co se změní to se utratí. A tak jsme se pokusili získat potřebnou hotovost prodejem krabičky cigaret před nádražní budovou. Což jsme ovšem neměli dělat, protože nás zatkla rumunská policie za nelegální prodej cigaret. Na policejní stanici jsme pokecali, a oni nás za půl hodiny propustili. Zajímavá zkušenost být vyslýchán policií v Rumunsku ...

A pak už jsme jenom noc a den jeli a ocitli se znovu v Přerově.

Na rok jedem zas.