Čundr Bulharsko 2024 – ze Sofie do pohoří Pirin a k melnickým pyramidám

26. 7. – 4. 8. 2024

Trasa:

okruh Vichren: https://mapy.cz/s/rababovoro

přechod Pirinu: https://mapy.cz/s/molupecura

melnické pyramidy: https://mapy.cz/s/nunalumobo

Účastníci: já, RCZ, bratr, Viktor, Tomsa a Kuba

Fotogalerie: https://photos.app.goo.gl/nH3Q3CwsnDGE5vEv9

Plánování čundru bylo tentokrát jakési složitější, protože jsme se nemohli domluvit na způsobu dopravy. Nakonec se utvořily „skupina letadlo“, kdy bratr s Viktorem letěli do Sofie v sobotu z Vídně a Kuba už v pátek z Prahy. „Skupina auto“ vyrazila v pátek před 18 hodinou z Velkého Újezda. Letci se báli dlouhého čekání na hranicích. To se naštěstí při cestě tam nevyplnilo. 1200 km do Sofie jsme s asi hodinovou zácpou před Budapeští, hodinou na maďarsko-srbských hranicích Röszke-Horgoš a dvěma hodinami za srbsko-bulharských hranicích zvládli za 15 hodin.

Sofie

Po překročení hranic jsme si udělali neplánovaný výlet do města Dragoman. Potřebovali jsme natankovat, tak jsme sjeli z dálnice. V Dragomanu byly tři benzinky a žádná z nich nebrala karty. Díky dobrodružnému hledání bankomatu jsme narazili na tradiční trh a celkově se začali seznamovat s bulharskou realitou, která má do průměru EU stále docela daleko.

V Sofii jsme na několikátý pokus přes sérii proradných jednosměrek trefili na velké parkoviště před nádražím (bylo tam místo zdarma). Ve stánku jsme se s Bulharskem přivítali pivem Kamenitza a grilovaným kebabče a kjuftou. Do ubytování Like Home Guest Rooms nás pustili už po poledni, tak jsme se trochu prospali. Kolem páté jsme metrem z hlavního nádraží dojeli do centra na Serdiku. Mrkli na nějaké vykopávky, prošli se po Vitoša bulváru a zapadli do Manastirska Magernitsa (https://magernitsa.com/en/english/) na večeři. Bylo tam řádně draho, ale jídlo excelentní. Vyzvedl nás tam Kuba, který doletěl už včera a dnes se byl podívat na vrchol Černi vrăch? za Sofií. Před půlnocí pak dorazila zbývající skupinka „letadlo“.

V 6:20 jsme vyrazili na nádraží na vlak do Bansko. Vlak byl pohodlný, čistý a celkem prázdný. V Septemvri jsme přesedli na semeringový vláček, který s námi 4 hodiny po úzkorozchodné trati zdolával krásnou krajinu mezi Rodopi a Rilou.

V Bansko se skupina zase rozdělila. Tři jsme jeli směr chata Vichren mikrobusem (12 lv), tři vyrazili na lanovku (40 lv). Mikrobus nás vyhodil na tábořišti 300 m od chaty Banderica. Postavili jsme stany. Roman a Kuba šli odpočívat a já vyrazil na okruh po zelené od chaty Banderica k útulně Kazana a kolem chaty Vichren zpět. Trvalo mi to 4 hodiny.

Při sestupu od chaty Vichren jsem potkal bratra s Viktorem. Zvolili ubytování v chatě (25 lv), hlavně kvůli ušetřeným výškovým metrům (od tábořiště do bylo k chatě Vichren 1,6 km a 174 výškových metrů).

Vichren

Ráno jsme vstávali v půl šesté. Nechali jsme věci ve stanech a na lehko vyrazili zdolat Vichren (2914 mnm). Okruh měl 10,2 km, 1 125 metrů nahoru a dolů (https://mapy.cz/s/rababovoro).

Po půl osmé jsme začali stoupat. V sedle 2630 mnm už začalo docela pálit slunce. Závěrečný výstup byl docela chaotický – stezek nahoru byla spousta a občas jsme zvolili ne tu správnou a dostali se do těžce průchodných míst. Nicméně v 11 jsme byli nahoře. Řádně jsme se pokochali rozhledem (a že bylo na co se dívat) a po řetězech se sesunuli do sedla Premkata. Při našem opatrném sestupu nás předběhl zralý šedesátník v plátěných botách. Než jsme v sedle popadli odvahu na další cestu, byl už skoro na protějším vrcholku Kutelo. Jako kdyby měl v sobě baterku.

Sestupovali jsme kolem útulny Kazana a kouzelným údolím k Banderici. Vůbec mi nevadilo, že to vidím podruhé. Kuba s Tomsou si další jídlo v Banderici, my s Romanem až u tábořiště ve stánku. Skvělá pak byla hygiena v potoce.

Proběhla i krátká družba se sousedními stany. Ochutnali jsme cukroví i rakiji. A byli varováni před jakýmsi zítřejším úsekem, kde prý projít s velkými batohy bude velmi těžké.

Další ráno jsme vstávali zase hodně před šestou. Od chaty Vichren jsme pak odcházeli až po osmé. Holt to balení stanů zabralo nějaký čas. Ale byli jsme v klidu. Podle ukazatele to na Vichren bylo 3,5 hodiny. To jsme včera přetáhli o nějakých 10 minut. Na Tevno Ozero to bylo na rozcestníku 5,5 hodiny. Tak jsme přece neměli kam spěchat. Bratr vycházel už kolem šesté, Viktor hodinu před námi.

Až k Dalgoto ezero to byla příjemná procházka. Potkali jsme (respektive nás předběhla) dvojice z Přerova. Taky šli na těžko, což se moc často nevidělo. Supěli jsme do kopce, krása vlevo, krása vpravo, pěkná pěšinka. Ale pak to začalo. Dlouhatánské suťové pole. Pohybovali jsme se rychlostí tak půl kilometru za hodinu. Celí zmožení jsme oddychovali kousek od Bašlijska Porta (2548 m) a říkali si, že určitě to nejhorší máme za sebou. No na chvíli ano. U Golyam Tipik šel naproti nám mladík, který při pohledu na naše batohy říkal, že další úsek je velmi nebezpečný. Udělali jsme si asi více strachu, než bylo potřeba. Ale je fakt, že některé úseky byly o život. Asi kilometr dlouhý úzký hřeben, místy cestička široká půl metru a vlevo a vpravo sráz. Občas uprostřed skála, kterou bylo potřeba přelézt (s těma báglama to byla fakt chuťovka) a nejhorší byla skála, kterou bylo potřeba obručkovat po úzké římse, kdy batoh už byl nad propastí. Naštěstí to nebylo těžké, ale adrenalin fakt valil.

U Prevalského čukaru nám víceméně už došla voda. Vlevo i vpravo byla nádherná jezera. Žádné z nich však nebylo Tevno. To se skrývalo až za průsmykem Mozgoviška Porta.

Tevno ezero

K Tevno ezero jsme došli po šesté hodině. 5,5 hodin podle ukazatele jsme šli 10,5 hodin. Bratr o 2 hodiny déle, Viktor o hodinu méně. Od tábořiště to bylo jenom 12,6 kilometrů, 1 102 m nahoru a 387 m dolů. Ale ty velké batohy a technicky náročný terén udělal své.

Ale došli jsme a bylo to nádherné. Celý den krásně. Slunce pražilo (až moc), rozhledy byly neuvěřitelně malebné. Jezer po cestě nepočítaně.

Rozložili jsme stany, otřepali se a šli chvilku posedět s vitacitem (tedy kromě Kuby a Romana), kteří už ze stanu nevylezli.

Ráno bylo pozvolné. Sluníčko se schovávalo za drobnou oblačností, tak se vysušit stany úplně nepodařilo. Ale po včerejším pařáku bylo polojasno až mírně pod mrakem velmi vítané. Čekalo nás víceméně hlavně sestupování. Ze sedla Kralevdvorska Dasna Porta jsme se rozloučili s krajinou jezer a sestupovali ohromným a krásným údolím. Ubývalo kamení, přibývalo zeleně a pasoucích se krav. Na závěru horského údolí jsme s Tomsou a bratrem seděli a vnímali krásu hor. Pak už jsme klesali řídkým lesem kolem potoka až k chatě Pirin a chatě Tri reky. Tam jsme si dali jídlo, které bylo nejlevnější za celý pobyt v Bulharsku a přesto moc dobré (obrovský steak s houbovou omáčkou za 9,5 lv).

Skupina „auto“ vyrazila o něco dřív hledat místo na nocleh. U chaty Tri reky bylo pěkné místo na stany, ale chtěli jsme ujít co nejdál. Z útulen na mapy.cz asi 2 km daleko se vyklubaly zavřené příbytky pasáků dobytka.

Najít místo na stan, které by bylo rovné a neobsahovalo desítky bobků od ovcí nebo kravince bylo nemožné. Bylo nutné ho „vyčistit“. Dva stany jsme postavili u lesa, bratr s Viktorem si stan rozložili hned před příbytkem pastevců. Nakonec jsme se před Chajdou s posezením rozložili s večeří a vitacitem všichni. Před setměním dojel pan majitel v Toyotě. Připadali jsme si jako u něho v obýváku. Ale byl v pohodě. Měl svou rakiji, slivovici od nás ochutnat nechtěl.

Melnické pyramidy

Měli jsme před sebou nekonečné klesání do vesnice Rožen. Doufali jsme, že pak do městečka Melnik pojede nějaký autobus a nebudeme to muset dojít až tam.

Cesta vedla lesem. Po dvou kilometrech jsme minuli další útulnu, nakreslenou na mapy.cz. Tak byla volně přístupná, bylo tam místo pro 4 lidi a kolem moc prostoru na postavení stanu nebylo.

Slunce už zase pálilo jako v troubě. 34 stupňů ve stínu, kterého ubývalo. Poslední dva kilometry před Roženem už jsme si připadali jako na rožni.

Postupně jsme se sešli v hotelu Роженски хан, prvním občerstvení v Roženu. Teda až na Kubu. Ten byl půl hodinu před námi a stihl autobus ve 12:50. Další jel v 16:50, což vypadlo, že je za dlouho, ale čepované pivo a dobré jídlo nás zabavilo. Před čtvrtou hodinou jsme se pak přesunuli o 200 metrů k zastávce busu, kde bylo také občerstvení.

Sprcha v Узуновата къща po pěti dnech byla nesmírně příjemná. Taky jsme naladili stanici Planeta Folk, což byla taková obdoba kanálu Favorit v Rumunsku.

I když bylo pořád hrozné horko, šli jsme na obhlídku Melniku. Ono sice nebylo co objevovat, víceméně to byly dvě ulice, uprostřed kterých byl vyschlý potok. Ale objevili jsme otevřený obchod v hotelu Mario (naproti přes dřevěnou lávku pak byl ještě druhý, ale ten měl otevřeno jenom do půl šesté).

Kuba už na nás čekal v Хотел-механа "Чавкова къща" hned vedle našeho ubytování. Večer jsme chvíli poseděli pod dozorem pana domácího, který nás v deset hodin zahnal. Dbal na noční klid.

V půl deváté jsme vyrazili po značce přes pískové skály, kterým se říká „Melnické pyramidy“ zpět do vesničky Rožen. Všechno bylo řádně vysušené, slunce pražilo, ale pískovcové útvary za to stály.

Prohlédli jsme si roženský klášter a došli na občerstvení na autobusové zastávce. Já s Tomsou jsme se zašli podívat na „pískový tunel“. Netuším, jak dlouho ten tunel ještě vydrží. Byl proražen přes tu podivnou pískovou „skálu“ a postupně se odlupoval. Při cestě zpět jsme se ještě zastavili na točené v Роженски хан a tak tak stihli bus ve 12:50.

Po odpoledním odpočinu jsme ještě vyrazili prozkoumat zbytek Melniku. Pak jsme vylezli po schodech k St Virgin Mary Spileotisa Monastery, což bylo o ničem, ale zase jsme mohli pozorovat začínající lesní požár v dálce. Daleko zajímavější byla Cʺrkva "Sveti Nikola" a hlavně zbytky Despot Slav's fortress, odkud byl taky pěkný výhled.

Večeři jsme si dali v Алексова къща a večer strávili opět pod dohledem pana domácího. Po desáté jsme si zašli na symbolickou „první a poslední rakiji“ do hospody naproti.

Cesta zpět

Busem v 9 hodin jsme odjeli do města Sandanski. Maršrutka měla kapacitu asi tak 13 míst. Naštěstí si polovinu batohů dal pan řidič vedle sebe, ale i tak měli běžní cestující z dalších vesnic po cestě problém se do maršrutky vůbec vecpat. V Kauflandu v Sandanski jsme udělali nákup a s plnými taškami se vlekli 2,5 km v horku na nádraží. Tam v mini bufetu paní grilovala čebabče i kjufty, tak Viktor koupil do vlaku do Sofie. Vagóny vypadaly zvenku poněkud ošuntěle, ale uvnitř byl vlak opět čistý, pohodlný a hlavně poloprázdný.

Po necelých 3 hodinách jsme v Sofii s Viktorem zkusili za 15 lv štěstí v herně na nádraží. Po pár minutách jsme pak dorazili za ostatními na parkoviště. Skupinu „auto“ čekal okamžitý přesun, skupina „letadlo“ měla ještě jeden večer v Sofii a odlétali až v neděli.

Bulharsko-srbské hranice nás nezdržely snad ani půl hodiny. Sjeli jsme z dálnice do města Niš. Prohlédli si pevnost, pochodili po městě a dali si poslední večeři na Balkáně.

Dojezd do Velkého Újezda nám navigace ukazovala ve 4:45. Říkal jsem si, co tam budeme tak brzo dělat. A neříkal jsem si to dlouho. Čekání na srbsko-maďarských hranicích trvalo 9,5 hodiny. Ale vše zlé je k něčemu dobré. Dopoledne jsme se zastavili na nákup a Auchanu v Kecskemét a dali si maďarský langoš (no, jedl jsem i lepší). Pak už jsme to valili nonstop a kolem půl šesté jsme si ve Velkém Újezdě dali na Florenci pivo a bramborák, čímž jsme ukončili letošní balkánské dobrodružství.

Já jsem pak zajel pro bratr do Přerova. I když mělo jejich letadlo zpoždění, naštěstí vlak z Vídně stihli.

Kuba měl zpoždění skoro 3 hodiny, ale v devět večer dorazil domů také.

Tento čundr považuju za jeden z nejpodařenějších. Vše v pohodě, žádné hádky. Měli jsme naprosto dokonalé počasí (i když mohlo být o pár stupňů méně). Že by nám na horách nepršelo, jsme snad ještě nezažili. Nutno dodat, že pokud by pršelo na Pirinu, tak nevím, jak by se na těch skalách a šutrech dalo reálně pohybovat. Po bulharské kuchyni se mi bude také stýskat.

Bylo to skvělé.