Rumunsko – Retezat, Alba Iulia a Sighisoara 17. – 25. 7. 2021

 Osazenstvo: já, bratr, Roman, doktor, Vendy, Viktor

 Fotogalerie: https://photos.app.goo.gl/1rBaKyKNLRXpCS1B7

 Letošní příprava letního čundru byla složitější, než obvykle. Kvůli koronavirovému blbnutí jsme nevěděli, kam nás pustí. Měli jsme tak varianty slovensko/polského pohraničí, Bílých Karpat a Rumunska. Rumunsko zvítězilo a stejně tak Retezat nad Fagarašem. S ohledem na věk a fyzické dispozice účastníků bylo nutné dobře vyladit trasu. Povedlo se a my seděli ve vlaku do Břeclavi. Do Budapešti jsme ale dojeli ve dvou skupinách. Nějak jsme se nezvládli při nákupu jízdenky předem sjednotit na jednom vlaku.

S Romanem jsme jeli z Břeclavi v 10:59. Čtyři hodiny v Budapešti jsme chtěli využít na návštěvu lázní Széchenyi fürdő. Plán se tak úplně nezdařil. Vlak měl hodinu zpoždění a kvůli výluce nejel až na Budapest – Nyugati, ale končil na předměstí na zastávce Rákospalota-Újpest. Tramvají a autobusem jsme dojeli na Náměstí hrdinů (Hősök tere) a v přilehlém parku zašli na pozdní oběd do příjemné restaurace Nyereg. Na lázně nám zůstala hodina, což nemělo smysl.

S druhou částí skupiny, která z Břeclavi jela ve 12:59, jsme se sešli na nádraží Keleti. Skupina byla v dobré náladě a všichni jsme se těšili na odjezd v 19:05 směr Simeria. Tam jsme měli dojet ve 4:15 a měli 7 minut na přestup na vlak do Pietrosani.

Jízda byla zajímavá, se standardním průběhem, kdy každý člen naší výpravy držel svou tradiční roli. Mírným zpestřením byla maďarsko – rumunská hranice, kde nejdříve vysadili skupinu několika dospělých a mnoha dětí, kdy někteří z nich měli na sobě zimní bundy. Pokud chtěli nelegálně překročit hranice, měli špatné maskování. Potom po nás rumunští celníci chtěli nasadit roušky (po 6 hodinách ve vlaku, kdy v Maďarsku nošení náhubků bylo zrušené, to mělo velký smysl).

Jízdní doba bleoMÁV přesáhla stanovenou dobu a v Simerii nám vlak samozřejmě ujel. Někteří z nás provedli první výběry rumunských lei z bankomatu (bankomat Banca Transilvania nabízel hodnoty 20, 50, 100, 200 a 900 lei, nic jiného) a následně jsme všichni ulehli na karimatky v čekárně jako za dávných studentských let. (Jeden z nás chrápal tak, že z čekárny vypudil všechny tři Rumuny - na žádost bratra neuvádím, kdo to byl). Viktor prohlásil, že cestování tímto způsobem už není pro něj. Naštěstí to následně přehodnotil.

Vzhůru do Retezatu

Použili jsme následný vlak v 7:14 a za 2 hodiny vystoupili v Petroșani. Zdejší nádraží bylo o poznání upravenější.

Přešli jsme po lávce nad kolejemi do centra města, mírně se občerstvili v jednom z mnoha posezení na náměstí, provedli drobný nákup v Carrefouru a úplně náhodou našli stanoviště mikrobusů na hlavní cestě u kruháče, kam ústila ulice z hlavního náměstí (Strada Closca). Na konečnou v Uricani jsme dojeli za 8 lei. Tam nás paní řidička vysadila a řekla, že za chvíli pojede autobus dál. Trvalo to asi půl hodiny a dojel nacpaný bus, do kterého jsme se statečně vlezli.  Za 10 lei nás vysadil na odbočce ke Complexul Turistic Cheile Butii.

Restaurace byla pěknější než chutnější, točené pivo neměli. Soutěska pěkná, ale bylo třeba vyrazit ke Cabana Buta. Při výstupu se skupina rozdělila. S bratrem jsme tam konečně vyfuněli, Roman nám byl v patách. Rychlá skupinka už seděla u piva, ve společnosti neodbytných mušek.

S Romanem jsme vytvořili skupinu A a vyrazili na parádní místo na stanování vzdálené 15 minut a 80 výškových metrů. Zbytek přespal v chatě (70 lei za osobu ve starších a 100 lei na osobu v nových chatkách). Chata Buta byla pěkně opravená, seděla tam spousta lidí. Tomu odpovídaly i ceny, které moc rumunské nebyly. Ve 4 lidech skupinka dala přes 500 lei jenom za jídlo. Na pokojovou teplotu vychlazené plechovkové pivo bylo za 10 lei a tak to zůstalo na všech chatách v Retezatu. Ale místo to bylo idylické. Obsluhoval mladík, který vypadal jako hajný Robátko. Kolem chodil děda ve fialové teplákovce a v pravidelných intervalech startoval a zdechal motor jednoho staršího off-roadu. A uprostřed nad ohněm bublal v kotli kotlíkový guláš. Do toho švitořili ostatní turisti a bzučely mušky.

My s Romanem jsme nahoře rozdělali stan. Místo to bylo nádherné. Kolem nás vrcholky hor. Na okraji byla hlídka horské služby Salvamont, obývaná dvěma mladými páry. K dispozici byla kadibudka i vydatný pramen. A zastřešené posezení. Já beze studu využil možnosti provedení hygieny u pramene. Pak nás přišel zkasírovat Salvamont o 10 lei za vstup do národního parku a šli jsme spát. Romanovi nějak nebylo dobře.

Lacul Bucura, perla Retezatu

Domluva byla, že spodní skupinka dorazí před devátou. Nestalo se, a tak jsme v devět hodin po snídani s Romanem vyrazili napřed.

Počasí bylo takové nejisté. V noci pršelo. Ráno sice ne, ale na nebi se převalovaly mraky. Ostatně o tom svědčí reakce na Vendinu otázku místnímu Salvamontovi, kterou zažila skupina B při příchodu na místo našeho prvního stanoviště (Otázka: „Do You have any information about weather forecast?“  Odpověď: „Bad“). Rozhled ze sedla Șaua Plaiul Mic (1879 m) tak mohl být lepší. Vystoupané metry jsme ztratili sestupem do Poiana Pelegii. A pak už to bylo jenom do kopce moc pěknou krajinou. K jezeru Bucura jsme dorazili v 1 hodinu. Postavili jsme stan. Já si ohřál konzervu segedínu, Roman nějakou jinou dobrotu. Ve 2 hodiny přikvačili Viktor s doktorem. Každý z nich nesl část stanu. Druhou část stanu měli bratr a Vendy, kteří byli někde vzadu.

Ve 3 hodiny jsme s Romanem vyrazili na Peleagu (2509 m). Počasí bylo nic moc. A když jsme se blížili k vrcholu, začalo hřmět. Z dlouhých rozhledů na vrcholku nebylo nic. Jenom jsme se vyfotili a pokračovali dál po červené k Colții Pelegii. Nasouvala se mlha, hřmělo, ale zatím nepršelo. Plánovaný okruh jsme si zkrátili a před Custura Bucurei to vzali zkratkou zpět k jezeru.

Cestou jsme pozorovali Viktora s doktorem, kteří se na vrcholek vydali asi s hodinovým zpožděním. Museli počkat na zbytek stanů.

Suchou nohou jsme se už vrátit nestihli. Spustily se proudy vody. Nás s Romanem to vzalo jenom pár minut. Kluci zmokli pořádně a neobešlo se to ani bez malých krup. Viktor s Vendy pak v dešti ještě přenášeli stan, protože si ho postavili v dolíku a báli se, že podlážka vodu neudrží. Pršelo až do rána. 

Ráno počasí vypadalo všelijak. Původní plán byl jít k jezeru Zănoaga. Odtud pak přes chatu Pietrele směrem k Rausoru. Několikrát proběhlo hlasování, co bude. 1. původní plán, 2. jít na chatu Pietrele buď přes vrchol Retezat nebo kolem něj a přespat tam, 3. zůstat u jezera a v rámci toho, co nám dovolí počasí jít tam a zpět za zajímavým cílem v okolí. Zde musím napsat (i když to tak nebylo), že jsem se nesmířil s výsledky prvního hlasování, kdy vyhrála volba 2. A aby se nám napodruhé hlasovalo lépe, namíchal jsem první vitacit. A pak druhý a další. Dopadlo to volbou 3 s tou modifikací, že jsme vlastně nikam nešli. Vždy, když přestalo pršet a na chvíli vykouklo slunce a my se chtěli vydat třeba k jezeru Ana, idylka rychle skončila a déšť tu byl zpět. 

Při jedné z mnoha dešťových přeháněk pronesl doktor při pohledu na svrchní část oděvu zejména Vendy, který více než jen symbolicky izoloval nositele od deště a chladu,  větu: „Je vidět, kdo ušetřil peníze za outdoorové vybavení".

V každém případě, vypili a snědli jsme spoustu zásob, včetně bratrových sýrových nití a den rychle utekl. V 7 hodin jsme zalezli do stanů. Sice přestalo pršet, ale zase začala taková lehká vichřice. Já nemohl asi do jedné v noci usnout. Pořád jsem poslouchal, jak stan skřípe pod nápory větru a říkal si, že to nemůže vydržet. Naštěstí vydržel a bylo tu ráno.

Klidíme se z hor do Rausoru

Ráno Viktor demokraticky rozhodl, že vycházíme v 8:30. Počasí nepočasí. V řádném vichru jsme si udělali snídani, což nebyl až takový problém (tedy kromě doktora, který šel na lačno,  víceméně po včerejším odpoledním zážitku se sýrovými nitěmi navíc raději ani nevečeřel). Horší bylo složit stan. Málem nám uletěl.

Vyrazili jsme v naprosté mlze, což byla hrozná škoda. Přišli jsme tak o nádherné výhledy. Za sedlem Bucura jsme klesali kamenitými stráněmi. Pak začala kleč a potůčky. Ale rozhled kvůli mlze nikde. Tak příště.

Za drobného deště jsme došli v několika skupinkách k chatě Gențiana. Na chvíli si odpočinuli a nádherným údolím, kde byly stromy i skály porostlé mechem a vypadalo to jak z Pána prstenů, jsme za necelou hodinu došli do chaty Pietrele.

K chatě jsme došli zrovna, když začalo zase vydatně pršet. Oběd byl zasloužený a nikomu se nechtělo dál. Čekalo nás překonání ještě jednoho hřebene. Výstup byl těžký. Strmě do svahu a potom dlouho přímo po kamenech až k sedlu Șaua Ciurila (1810 m). Následovalo dlouhé klesání do Rausoru. Já se ocitnul uprostřed skupinky. Viktor s doktorem už byli na místě, když jsem vcházel do Rausoru. Odbočku ke Cabana Trei Brazi jsme přešel. Přehlédl jsem šipku, protože jsem šel tam, kde byla chata nakreslená na mapy.cz. Což bylo asi o kilometr jinde. Další liják jsem přečkal pod střechou a konečně dorazil do chaty. Postupně došli i zbývající tři členové výpravy.

V Rausoru nebyla žádná hospoda. Ale ono to nevadilo. Byli jsme z toho dlouhého pochodu docela hotoví. A jediná možnost, jak se z toho místa dostat, bylo taxi. Paní provozní neuměla slovo anglicky. Naštěstí nám pomohl jeden z návštěvníků chaty – Rumunomaďar, bydlící u Bruselu nám na další den domluvil odvoz. Paní provozní nám připravila večeři, s naším taxi objednatelem jsme si dali panáka slivovice (ano, ještě nám zbyla) a šli jsme spát. Většina z nás se také těšila z pomalé wi-fi. V horách celé tři dny prakticky nebyl žádný signál.

Po výborné snídani (za 30 lei, stejně jako večeře) jsme šli na hlavní cestu vyhlížet taxíky. A opravdu, přesně v 9 hodin dojely dvě dacie logan (sedan) první generace po faceliftu. Nechali jsme se zavést do něco přes 30 km vzdáleného města Hațeg (taxík zaokrouhleně stál 80 lei). Taxikáři nás vyhodili na místě, odkud za chvíli jel autobus do Simerie (jak bychom jako nemístní poznali, že zrovna z tohoto místa jede bus??). V Simerii jsme měli asi 3 hodiny času, které jsme strávili v Rotary café baru, kde jsme si dali první čepované pivo v Rumunsku. S Viktorem jsme si na počest našeho kamaráda Malého zahráli automaty. Taky jsme byli na langoších, v místním obchůdku a Vendy si koupila borůvky nasypané z velkého kýble.

Alba Iulia

Vlakem ve 14:10 jsme odjeli do Alba Iulia. Hned vedle nádraží byla klasická rumunská „kořalna“, která už se v současné době víceméně už moc nevidí. Opět z nostalgie jsme skočili na „una suta grama“ (správně je o sută de grame) vodky. Pohostili jsme i místního váguse, ke kterému jsme si přisedli.

Ubytování Step Inn hned vedle nádraží bylo luxusní. Provozoval to starší manželský pár. Paní uměla pár slov anglicky, pán vůbec. Ale dával nám ochutnávat jeho výrobky – vinovici a víno. Někomu to chutnalo, někomu ne. Pán ale na svůj věk 75 let vypadal velmi vitálně. V pozdním odpoledni jsme si prohlédli historické centrum, kterému dominuje pevnost postavená na místě někdejšího římského opevnění – jeden ze sedmi divů Rumunska. Najít v centru otevřenou restauraci, kde by dělali něco jiného než pizzu nebo kebab byl docela problém.

Další den nás s Romanem a Vendy zavezl autem do vesnice Bucerdea Vinoasă. Odtud jsme putovali na skalní zub Piatra Craivei (1083 m). Byli jsme domluvení, že mu za zhruba 4 hodiny zavoláme a vyzvedne nás ve vesnici Cricău. Čekal nás výstup příjemnou pahorkatinou k úpatí skály. Po cestě jsme narazili na stádo ovcí, které bránili pastevečtí psi. Štěkali pořádně a Romana málem pes kousl do nohy. Zachránil nás až zamračený bača. Výstup na „zub“ tyčící se nad krajinou také nebyl z nejlehčích. Mírně jsme to podcenili. Bylo to 900 výškových metrů nahoru a dolů a okruh měřil skoro 20 kilometrů. Měli jsme řádné zpoždění. Ale přes rumunsky psané sms jsme to vykomunikovali a děda nás vyzvednul. Při cestě zpět nás ještě zavezl do soutěsky za vesnicí Ampoița. Za výlet si pak řekl o 100 lei. Cena asi jako za taxíka, ale i s odborným výkladem v rumunštině (všechno bylo „monument natural“).

Druhá skupina si udělala vlakový výlet do města Aiud za dobrým obědem a návštěvou místního hradu, který byl pro rekonstrukci uzavřen. Na zpáteční cestě proběhl přestup ve městě Teiuș, kde je vedle železniční stanice na rumunské poměry pěkně upravený park s železničním „muzeem“ pod širým nebem skládajícím se asi ze čtyř železničních vozidel.

Večer nám děda pomohl ugrilovat mici a klobásky a opět nás pohostil jeho vínem a kořalkou.

Ráno jsme posnídali a odjeli do Sighisoary. Byl to nejnáročnější den z celého výletu. Nějak jsme ten den museli přečkat, abychom konečně nastoupili na zpožděný vlak, který měl jet v 19:23 do Budapešti.  V Budapešti Vendy, Viktor a doktor stíhali vlak v 5:40, kdy na přesun z Keleti na Nyugati použili velmi předražené taxi a museli si koupit nové jízdenky. Já s bratrem a Romanem jsme na Nyugati došli pěšky. Nakoupil jsem v Aldi u nádraží snídani a v 7:40 odjeli. V Břeclavi nám to neujelo a tak jsme do Olomouce dorazili podle plánu.

Myslím, že to byl vydařený výlet. A příští rok zase na Ukrajinu?