Čundr Rumunsko 2023: Rodna a Maramureš 28. 7. – 5. 8. 2023

Trasa
Rodna: https://mapy.cz/s/gazovohafo
Lacul Vinderel: https://mapy.cz/s/gofobejeca

Účastníci: já, RCZ, bratr, Viktor, doktor, Tomsa a Kuba

Fotogalerie: https://photos.app.goo.gl/1CmSDMj6eMJKgicv9

Stará chalupa

V půl třetí jsme s Viktorem, Mirou a Tomsou vyrazili z Velkého Újezda. V 16 jsme vyzvedli RCZ v Českém Těšíně a plně naloženi dojeli do Hrádku. Po dvou pivech v Chatě Hrádek jsme začali Romana podporovat v přípravě grilování. Kolem 19 dojeli kluci z Čech. Závazek, aby se šlo spát nejpozději ve 22 hodin, se skoro podařil. Koncovku zdatně zafinišovali Mira s doktorem. Doktor si pak v noci zahrál na jízdu nočním Leo Expresem do Košic, ovšem bez pohrůžky vlakové čety o možnost vyloučení z přepravy z důvodu porušení tarifu pro osobní dopravu.

Přesun do Hotel Cerbul

Před půl sedmou jsme vyjeli směr Košice. Domluvili jsme se, že každé auto pojede podle svého a sejdeme se večer. Osádka našeho auta (ze začátku i kromě řidiče) pospávala. Krátkou desetiminutovou přestávku jsme měli někde pod Tatrami, potom v Košicích na benzince a až nedaleko hranic s Rumunskem v městečku Myteszalka jsme zastavili na oběd v restauraci Kékfrankos Étterem Mateszalka https://mapy.cz/s/cokozudeje. Posádka druhého auta se stavila na oběd o něco dříve v Nádas Csárda https://mapy.cz/s/kacegopebo. Na hraničním přechodu Csengersima-Pete jsme se zdrželi hodinu. Do cíle zbývalo pouhých 250 km, ale navigace ukazovala ještě 5 hodin jízdy. U prvního bankomatu, který jsme viděli (ve městě Negresti-Oas) jsme vybrali každý 600 RON, dali si nanuka a pokračovali v jízdě. Moc to neubíhalo. Cesta vedla víceméně pořád ve vesnicích. Sice se jelo svižně (kolem 70 km/h), ale posledních 50 km byla zácpa (kongesce). Takže co jsme si rychlejší jízdou nadjeli, to jsme zase ztratili. V půl osmé jsme konečně byli na místě. Nakonec jsem to celé odřídil sám a byla to docela fuška.

Jako první se na pokoji zapnul TV Favorit. Pak následovalo první miči a čepovaný Tuborg ve vedlejší pizzerii a po zavíračce pak krátké posezení u Miry na pokoji, s kořalkovým stolkem a TV Favorit v pozadí.

Vzhůru na pohoří Rodna

Před 9 hodinou jsme s Kubou nasedli do aut a zavezli je do Sacelu do Tulean Cabin. Pan majitel nás pak hodil zpátky do Borsa k lanovce, chtěl za to 40 EUR. Po cestě jsme probírali aktuální situaci s rychlostí jízdy v rumunských vesnicích. Hodně se toho změnilo. Prý se začal docela striktně dodržovat limit 59 km/h. Za 100 km/h policie zabaví auto. Co je mezi 59 a 100 km/h nevíme, asi nějaká pokuta, když nejsi kámoš s policajtama. Ale stejně všichni jezdili 70, takže vlastně záhada.

U lanovky už na nás čekali na pivu ostatní. Vyjeli jsme nahoru (Telegondola Borșa - 25 RON). Mira zjistil, že dole zapomněl pamětní a dnes již legendární kšiltovku ČD. Pak většina zakotvila v horní stanici lanovky u stánku s lahvovým, chlazeným pivem (který mimochodem kompletně vypili, až na 0,3 l piva nejmenované italské značky). Já s Tomsou jsme vyrazili. Musel jsem zkusit, jestli mi vůbec půjde chodit. Do pravého kolena po operaci jsem pár dnů před cestou chytil zánět úponu, tak každý neopatrný krok hodně bolel. Ale s kolenem zabaleným do ortézy a za pomocí hůlek, kterými jsem donedávna opovrhoval, se jakž takž jít dalo.

Sešli jsme do údolí k vyhořelé turistické chatě a pak jsme začali stoupat vzhůru do sedla Șaua Laptelui. Bez mapy.cz s GPS by to bylo složitější, žádná značka tam nebyla a pěšinka se každou chvíli ztrácela.

Zbytek výpravy se objevil za docela dlouho. Viktor a doktorem se dali špatnou cestou, která se dle jejich slov nakonec ukázala z pohledu schůdnosti mnohem lepší než plánovaná trasa s kosodřevinou, a zašli si přes sedlo ȘauaGalațului. Mira, Kuba a Roman supěli do za námi.

Stezka byla úzká a docela brutální byl úsek se vzrostlou kosodřevinou. Rozhledy byly pěkné, hory travnaté, příjemně zelené.

Při traverzu Laptelui Mare (2172 m) se zatáhlo a kolem Negoiasa Mare (2041 m) začalo burácet. Nechal jsem za sebou i Tomsu, který si ošetřoval puchýř, a přidal do kroku. Bouřilo docela dlouho a konečně začalo i pršet. V pořádném dešti jsme s Tomsou došli k Refugiul "La Cărți". Sice jsme podle plánu měli dojít až na cca 2 km vzdálené tábořiště, ale zůstat pod střechou bylo velmi moudré rozhodnutí.

Postupně přicházeli ostatní více nebo ještě více mokří a kolem osmé už jsme byli všichni.

Útulna nám poskytovala skvělé zázemí. Dvě řady pryčen, stůl a lavice. Asi 100 metrů daleko byl vydatný pramen.

Převlečeni do suchého, se sýrovými nitěmi, vínem, kořalkou a pivem bylo zaděláno na pěkný večer.

Kuba se trochu bál chrápání, tak si před útulnou rozdělal stan.

 

Ráno to s počasím zase vypadlo všelijak. Asi do 10 hodin nebylo vidět na krok. Rozhodlo se, že se tu zůstane ještě jeden den. Kolem 11 hodiny se mlha trochu roztáhla, tak jsme s Tomsou vyrazili aspoň po okolních vrcholcích Repede (2074 m), Cormaia (2033 m) a La Cățâni (2025 m). Na východní straně směrem k útulně byla mlha roztrhaná, ale na západě nebylo vidět vůbec nic. Procházeli jsme kolem tábořiště, kde jsme měli podle původního plánu dojít a ještě, že jsme zůstali v útulně. Na tábořišti by člověk rovnou plochu pohledal a bylo to tam celé podmáčené. Po zhruba 3 hodinách jsme byli zpět a zanedlouho zase začalo pršet. Pod střechou se aspoň pěkně zchruplo. K večeru pak začalo pršet znovu. Tuhle noc Kuba spal s námi na pryčnách. V noci jsme ještě honili myš, která (nebo které) pořád něco hlodala.

 

Ráno bylo jako vymalované. Rozloučili jsme se s ubytováním pod střechou a vyrazili směr sedlo Șaua Obârșia Rebrii (2002 m). U Tarnița La Cruce (1984 m) jsme nahlédl na tábořiště Taul Tarnitei la Cruce, kde jsme u jezírka měli původně trávit druhou noc. Seshora to vypadalo jako pěkné místo, přímo pod nejvyšším masivem pohoří.

Odbočku na Pietrosul Rodnei (2303 m) jsem se slzou v oku minul. Škoda, že jsme nejvyšší horu nedali. Na traversu pod Gropilor (2063 m) byla jedna studánka za druhou. A taky hodně moc štěkající pes, naštěstí na řetězu.

Cesta začala být nudná. Pořád „po cestě“, kolem pastviny, nic moc výhledy. Já si to aspoň zpestřil tím, že jsem se držel značky, která opustila cestu. Mírně jsem se prodíral kosodřevinou, abych se zase na cestu vrátil. Aspoň jsem se potkal s Kubou, který mě mezitím došel. Viktora s doktorem jsme dohnali na vrcholu Bătrâna (1710 m). Jak jsme tam s Kubou došli, akorát odcházeli. To už nahoru dorazil i Tomsa. Mira s Romanem byli vidět v dálce. Kolem projeli borci na čtyřkolce. Jeden řídil, druhý pil pivo. Jezdili tam cesta necesta, hovada. Byli to víceméně jediní lidé, které jsme na horách potkali. Jinak turisti s batohem za celou dobu žádní.

Po krátkém odpočinku jsem se vydal za Viktorem a doktorem. Za pár minut na mě z vrchu halekal Kuba, že jdu špatně. Hned jsem telefonoval klukům, ale ti už byli hodně daleko a na značenou trasu se pak vraceli lesní cestou a „skrze les“, neboli na punk.

Následovalo prudké klesání nejdřív po bahnité cestě, kde Kuba hodil držku. Potom lesní cestou po velkých šutrech.

Všichni jsme se potkali u posezení v sedle Pasul Pietrii (1196 m). Začalo se probírat, co dál. Podle plánu jsme měli přespat asi 5 km od cíle, což bylo sedlo Pasul Șetref (817 m) s restaurací Hanul Tentea, odkud jsme pak měli pár set metrů k ubytování Tulean Cabin. Viktor s doktorem se rozhodli, že do sedla dojdou ještě dnes a vyrazili. Mira byl rozhodně proti. Mě se chtělo taky radši zůstat ještě noc na horách. Já s Tomsou a Kubou jsme vyrazili k plánovanému místu na přespání. Minuli jsme menší turistickou útulnu a škrábali se do kopce a pak přes louku pod vápencovým Muncelul Râios (1703 m) a konečně snad do posledního kopce. Bylo brutální vedro. Minuli jsme několik turistických posezení, z nichž některá se i dala použít, některá měla svá léta už za sebou. Konečně jsme dosáhli místa, kde jsme měli tábořit. Podle mapy tábořiště La Jgheaburi bylo místo s kravskými napajedly, do nichž tekla voda z trubky (tedy studánka tam skutečně byla). Ale rovná plocha pro stany se tam najít nedala. Kuba s Tomsou se rozhodli, že taky půjdou dolů. Asi hodinu jsem tam pod deštníkem (místo slunečníku) čekal na Romana s Mirou. Došli, Mira červený jak rak.

Vrátili jsem se asi 400 metrů zpátky na kopec, kde se místo na stany našlo. Rozhled byl parádní. Dole pod námi byla salaš. Stany jsme měli víceméně na cestě, tak nám nejdřív kolem stanů hnal bača stádo ovcí a další bača pak stádo koz. Slunce zapadlo, udělal se docela zima. Při měsíčním úplňku a se zbytky kořalky jsme si užívali nádherný večer v horách.

Viktor s doktorem tou dobou byli v Hanul Tentea, Kuba s Tomsou si řádně zašli a na hlavní cestu z lesa vyšli asi 4 km pod sedlem. Ale aspoň si v Pensiunea Bradul dali točeného Ciuc. V Hanul Tentea měli jenom lahvové (vše klasické rumunské značky).

 

Ráno jsme vstávali před šestou. Kolem osmé mělo začít pršet. Sbalili jsme stany a nasnídali se v turistickém přístřešku o kilometr dál. Čekalo nás poslední stoupání na Capu Munțelui (1194 m). Dole pod kopcem byla cesta vlevo a vpravo. Správná ale byla rovně „horekopcom“. Občas to značení bylo hodně špatné. Ještě že začalo pršet až potom, protože jak nahoru, tak z vrcholku dolů se šlo poměrně vysokou trávou. Byli bychom úplně mokří.

Pak už jsme jenom sestupovali. Před desátou už jsme seděli na kávě a pivu. Čekal nás odpočinkový den.

Jako předvoj jsme vyrazili do zhruba 600 m vzdálené Tulean Cabin. Přivítala nás maminka pana majitele, která neuměla ani slovo anglicky (po skončení ubytování z ní však vylezlo, že hovoří dnes ne moc populárním jazykem, a to rusky). Všechny pokoje už byly připravené. A na verandě byl naražený sud s pivem Bergenbier. Vyjednal jsem telefonicky s majitelem cenu (6 RON) s tím, že si budeme sami točit a dělat čárky. U chaty byla skvělá veranda s grilem a Bluetooth reprákem. Výborná základna pro večerní grilování.  Dali jsme si točené na přivítanou. Pak ještě jedno (řidiči to nesměli přehánět) a odjezd na oběd do Visea de Sus se pořád oddaloval. Konečně jsme vyrazili. Naše auto s posádkou uvnitř, Kuba si auto chtěl šetřit – cesta od HanulTentea byla mizerná polňačka, tak svoji posádku poslal na hlavní cestu pěšky. Zastavili jsme se ještě v Sacelu v Moaralui Mecleș, což byl starý mlýn. Chlápkovi jsem zaplatil 10 RON a mohl se podívat na mlýnské kolo. Posádka druhého auta zatím cestou do Visea de Sus hledala prodejce domácích pochutin a lihovin nabízející své produkty u cesty ve snaze zakoupit min. 1 l „palinky de bihor“, což se nakonec nejednou povedlo (nikdo neví, co to bylo, ale asi neoslepli). Pak už jsme dojeli do Visea de Sus do restaurace La Cassa vedle Penny marketu. Oběd byl průměrné kvality, i když restaurace podle Tripadvisor byla ta nejlepší ve městě.

V Penny jsme nakoupili miči, slaninu, zeleninu a další věci na grilování a jeli zpátky. Následovalo „osobní volno“ (=schrupnutí). Postupně jsme se srocovali na verandě a Viktor začal grilovat. Doktor pouštěl hudbu a celkově byla pohoda. Řešilo se, kdo nazítří půjde v Maramureši k jezeru Vinderel. Nakonec jsme zůstali čtyři. Viktor, doktor a bratr chtěli zůstat dole.

 

Lacul Vinderel a nejvyšší vrchol Maramureš Farcau

Ráno si to rozmyslel i Kuba, protože ho bolely puchýře. Byli jsme tak jenom ve třech, já, Tomsa a Roman. S jedním stanem.

Vyrazili jsme až kolem 10 hodiny a s mírnou zajížďkou (navigace nás vedla „zkratkou“ tam, kde cesta nebyla cestou) jsme do Repedea dojeli v půl dvanácté. Nechali jsme auto v centru městečka u bývalé knihovny a začali stoupat.

Modrá značka se objevila až po asi kilometru. Po necelé hodině jsme došli na rozcestí. Namalovaná modrá směřovala doprava, modrá podle mapy.cz rovně. Šli jsme rovně. Ta cesta doprava byla delší a vedla po louce, ta rovně krásně lesem ve stínu. Po půl hodině jsem prohlásil, jak dobře jsme udělali. Minutu poté cesta skončila. Prodírali jsme se přes spadené stromy, jednou se musel Tomsa prořezávat kapesním nožíkem. Přes les, maliní a jiné překážky jsme se vydrali na „novou modrou“. Musíme dát mapy.cz vědět, že to mají špatně.

Zbytek výstupu už byl po rozlehlých stráních. Cest bylo vedle sebe vždy několik. Jak jsme za chvíli zjistili, celé pohoří bylo rozježděné od čtyřkolek, off-roadů i motorek. „Off-road Maramureš“ je brutální byznys. Dalším byznysem byl sběr borůvek. Sběračů bylo na stráních spousta, i hodně dětí.

Docházela nám voda. Dvě studánky nakreslené v mapě jsme neobjevili. Studánka ve stráni nad salaší naštěstí byla. Sice neupravená, kdy voda prýštila přímo ze stráně. Museli jsme ji opatrně nabírat hrnečkem.

Posledních několik kilometrů byla cesta už hodně nudná. Stále po stráni. Až jsme konečně v dálce pod sebou uviděli jezero.

Došli jsme tam v půl sedmé. Docela zmožení po výstupu 1200 m jsme se svalili a povečeřeli. V půlce jídla dojelo k jezeru několik motorek, off-roadů a čtyřkolek. Jezdili tam jak blázni. Vyjeli si na vrchol Mihailecu (1916 m) i směrem na Farcău (1961 m). Něco takového do hor nepatří, plundrují cesty i stráně. Konečně odjeli. Postavili jsme stan a dojelo další auto. Přední gumu mělo vyhozenou z ráfku. Byla už docela zima, děti a paní jenom v tričkách stáli u jezera, řidič se snažil gumu nahodit. Nepodařilo se, ale naštěstí odjeli i tak.

Konečně se rozprostřelo ticho a my si mohli užívat pěkný rozhled. Vypili jsme vrcholovou pleskačku slivovice, hodily batohy vedle stanu (Roman ten svůj sofistikovaně přivazoval v obavě o svůj nuzný majetek) a zalezli do stanu jako sardinky.

Než jsem usnul, slyšel jsem přijíždět další auto. Tak jsem aspoň čelovkou zamával před stanem, aby nás nepřejelo.

 

V pět hodin ráno nás vzbudili dva mladíci, jak pobíhali kolem stanu a vzrušeně debatovali. Jeden měl tričko a kraťasy, druhý jenom kraťasy. Ti idioti vjeli autem do jezera a nemohli se dostat ven. Pokud to byli ti z večera, museli být pořádně promrzlí. Tomsa tomu bez trička půjčil tričko (už ho pak samozřejmě nedostal zpátky). Kolem sedmé hodiny je přijeli zachraňovat kamarádi. Vypadali, že mají ještě nějaké promile v krvi. V každém případě se došli zeptat, jestli nemáme lano. Běžně vozíme dvacet metrů lana, ale bohužel tentokrát jsme nevzali. Pak zase přišli a chtěli nůž („daj mi nožika“). Přeřezali bezpečnostní pásy a na nich druhé auto z jezera vytáhli. Nicméně utopené auto se jim nastartovat nepodařilo. Tak ho na těch pásech táhli za sebou. Než jim pásy ruply, tak ujeli docela daleko, tak 200 metrů. Nechali tam auto stát a odfrčeli.

My se sbalili, poodešli  za první skálu. Tam jsme nechali batohy a na lehko vylezli na Farcau. Na Ukrajinu to bylo vzdušnou čarou 8 kilometrů. Odhadovali jsme, která hora je Pop Ivan a hledali Hoverlu.

 

Zpět do Repedea jsme sestupovali po západní modré značce. Předtím ještě Roman zašel pro vodu. Nabral ji z potůčku na úpatí Mihailecu.

Začátek cesty byl zase po stráních, ale pak se objevily i skály. Nejpěknější byla hora Pietriceaua (na mapě nakreslená není). Pod ní byla salaš a pak nádherné místo, jako stvořené pro oběd.

 

… Mezitím ve Visea de Sus …. (dle vzpomínek Doktora)

Skupina účastníků, která byla unavena nejen sluncem a alkoholem (Kuba, Mira, Viktor a doktor) se během dopoledne přesunula na krátký, mastňácký výlet do Borsy. V Complex turistic Borsa to oproti našemu příjezdu v sobotu 29. 7. hodně žilo (stánky se suvenýry a občerstvením – vynikající domácí langoše za 20 RON a trdelníky za 25 RON). Vyrazili jsme sedačkovou lanovkou (obousměrná cesta 40 RON), z jejíž horní stanice jsme pokračovali hodně frekventovanou modrou trasou k vodopádu Cascada Cailor. Na cestu jsme se vybavili ledově vychlazeným six packem Ursus Premium, který jsme u vodopádu (po cca 10 minutovém dochlazení v ledové vodě) a následně po cestě zpět k horní stanici lanovky postupně spotřebovali. Místo u vodopádu bylo typicky rumunské, plno Rumunů z větších měst s příslušnou výbavou do hor (tzn. značková bavlněná trička a šortky, nízké boty či nazouváky) a taky odpadků, které sice nebyly přímo pod vodopádem, zato však v jeho v okolí (i přes nelehkou práci dvou zaměstnanců centra, kteří chodili s pytli a odpadky z cesty sbírali). Mirovi se bohužel podařilo ztratit zpáteční lístek na lanovku. Vyslovení mobilním překladačem vytvořené věty „Am pierdut biletul de întoarcere.“ nebylo potřeba, neboť když nás místní obsluha lanovky viděla, pustila Mirka s mávnutím rukou.

Po obědě v Borse u stánku (langoše s česnekem, zakysanou smetanou a sýrem) jsme se vypravili do Visea de Sus k ubytování v domácím penzionu Pensiunea Doce, kam jsme dorazily kolem 15 hodiny. Pokoje byly velmi malé a bohužel pod střechou, takže při venkovních teplotách kolem 32 stupňů se tam nespalo moc dobře. Parkování byla taky operace (parkoval Michal) a do toho se tam hádala majitelka se synem, (první protivná Rumunka, na kterou jsme narazili), úplně jsme jí nerozuměli, syn uměl anglicky, tak se furt omlouval. Měli jsme tam být sami, alespoň podle Bookingu, ale postupně se tam nastěhovali další lidi a ten náš bordel z kuchyňky jsme museli vyklidit.

Odpolední a večerní program ve Viseu už nebyl tak zajímavý jako u skupiny A stoupající k Lacul Vinderel a následně na Farcau. Navštívili jsme místní supermarkety a kupovali suvenýry včetně výborných sýrů a červeného vína s jelenem. Večer jsme šili na pivo (čepovaný Ursus za 7 RON) a večer jsme si sedli do pergoly s nakoupenými zásobami.

Auto s Kubou, doktorem a Viktorem vyrazilo domů kolem 11 hodiny v pátek 4. 8. s přespáním v motelu zaměřeném na TIR u Budapešti. Posádka se postupně zužovala na dva, neboť Viktor ráno 5. 8. kolem 10 přestoupil v Břeclavi na vlak do Přerova. Zbytek dorazil kolem 14:30 do Kolína.

… a zpět k hoře Pietriceaua a skupině A…

 

Po obědě jsme sestupovali lesní cestou. Podle navigace jsme šli jinudy, ale pořád strmě dolů. Asi po necelé hodině jsme se napojili na turistickou modrou. Naše cesta nebyla v mapě a byla delší. Vůbec si ale nedovedu představit, jak strmá musela být ta turistická.

Přešli jsme potok a minuli první studánku dnešního dne (ani jedno nebylo na mapě). Taky se začaly objevovat první domky. Po chatrném mostku jsme přešli řeku Repedea a byli jsme na silnici. Čekaly nás 4 kilometry po asfaltce v brutálním vedru. Nasadil jsem ostré tempo a kluky nechal za sebou. Za chvíli přibrzdil pick-up. Vezl borůvky a taky na korbě Romana s Tomsou. Sám prý jim zastavil. Naskočil jsem velmi rád. Minimálně 2,5 km nám ušetřil. V Repedea jsme vyskákali a dávali mu 10 RON. Odmítl a odjel.

Naše auto na nás čekalo, nikdo si ho nevypůjčil. Hodily jsme do něj bágly a šli do obchodu na pivo. Zasyčelo.

Miru jsme našli ve Viseu de Sus v Pensiunea Doce. Kluci tam bydleli i minulou noc. Ráno odjížděli směr Budapešť.

Sprcha přišla hodně vhod. Měli jsme za sebou včera 1200 výškových metrů nahoru a dneska 300 výškových nahoru a 1500 dolů.

Vyrazili jsme na večeři. Já se ještě tradičně zastavil v herně. A jako vždy v Rumunsku, vyhrál jsem. Příjemných 100 RON. Po večeři jsme zašli nakoupit drobnosti domů. Mira pak udělal závěrečné jednohubky, stejně jako loni poslední večer v Cabana Cetatile Ponorului. Akorát tentokrát nebyly z týden starého chleba, ale z čerstvé bagety.

Cesta domů

Parkování u penzionu bylo přísné. Jednotlivá auta se blokovala. Naštěstí se podařilo odchytit řidiče toho před námi před tím, než odešli na výlet.

Vyjížděli jsme po osmé hodině. Zajeli jsme se ještě podívat na místní atrakci Mocănița Vișeu de Sus (https://mocanita-maramures.com/). Bývalá lesní železnice, kde parní lokomotivou tažená souprava vozí turisty do stanice Paltin a zpět. Byli jsme tam v sobotu a vlaky vyjížděli každou půlhodinu. A nechali si za to dobře zaplatit (130 RON).

Za hodinu a půl jsme ještě zastavili u veselého hřbitova v Săpânța. Doporučili nám ho kluci, kteří se tam stavovali včera. Konečně jsme si tam dali smaženou plăcintă.

Na hranicích s Maďarskem to bylo odbavené za necelou hodinu. Odměnili jsme se pozdním obědem v Tiszaújváros v Nádas Csárda. A pak velmi svižně směřovali k Budapešti do Auchanu pro klobásy. Dal jsem řízení Tomsovi, který mi volant zase v Brně na TANKono vrátil. Před půlnocí jsme dojeli do Velkého Újezda, vyčkali na půlnoc (podle plánu jsme se měli vracet v neděli) a minutu po půlnoci jsme výlet ukončili.