Rumunsko – pohoří Apuseni a Vladeasa (Cabana Vlădeasa, Cheile Someșului Chald, jeskyně Radesei, Cetățile Ponorului, Peștera Ghețarul de la Focul Viu, Galbena) a Oradea (Cascada Crișului) 1. 7. – 10. 7. 2022

Osazenstvo: já, bratr, Roman, Viktor

Fotogalerie: https://photos.app.goo.gl/d2jEpcraFLDqh4h77

Ukrajina se letos zase nepodařila, i když jsme  v to ještě na začátku května doufali. Rumunsko to naštěstí jistilo. Rozhodovali jsme se mezi pohořím Maramureš autem nebo pohořím Apuseni vlakem. Byli jsme letos jenom 4 – Vendy byla v očekávání a doktor nedostal propustku.

Kvůli dlouhodobé výluce v Maďarsku u města Püspökladány a následně i zavalení kolejí u Dunaje bylo letošní cestování vlakem poměrně složité. Noční přímý vlak do Oradea nejel, tak jsem museli jet zajížďkou přes Arad.

S bratrem jsme vyjeli o půl druhé z Olomouce do Přerova. EC 131 Bathory, který jel do Budapešti přes Györ a proto bez náhradní autobusové přepravy, měl standardní zpoždění. Zašli jsme na polévku a pivo do Hanoi Bistra u nádraží, kde se k nám přidal Viktor. Vlak byl nacvakaný a nešla klimatizace. Stáli jsme v uličce a teklo z nás proudem. Ve Starém Městě měl přistoupit Roman. Na peróně nebyl, telefon nebral a vlak se rozjel. Posteskl jsem si, že mě čeká tahání stanu přes celé hory. Ale i ve třech se dá jet. Nicméně Roman se objevil. Zkušeně čekal na špatném nástupišti a do vlaku nastupoval z kolejí z druhé strany. Naštěstí. Dali jsme si silně vychlazenou „kávu“ (kterou jsem ráno s láskou připravil a chladil v mrazáku a pak přepravoval v mikině a bundě), pak Romanovu velmi teplou „kávu“ z myslivce a párkrát zašli pro pivo do jídelního vozu. V Budapešti to pak bylo složitější. Hlavně já jsem byl mírně zmožen. Ale indispozice přešla a s bratrem jsme zašli koupit nějaké maďarské uzeniny a pečivo do nonstop potravin u nádraží. Na nástupišti při čekání na zpožděný vlak z Vídně jsme pak bufetili a někteří to i zalomili. Do Aradu jsme vyjížděli s dvouhodinovým zpožděním v 00:50.

V Aradu jsme měli naštěstí skoro 4 hodiny času, takže zpoždění až tak nevadilo. Vybrali jsme peníze v bankomatu, dali si kávu (nyní už opravdu z kávových zrnek) a v 7:54 odjeli přes Oradea do Huedinu. Mira mírně neuspěl s nákupem místenky ke své FIPce – místo místenky za 4 lei mu paní pokladní prodala jízdenku za 38,50 lei, což zjistil po zaplacení kartou. Tak si cestu vůbec neužil. V poledne jsme dorazili do Huedinu a začali se shánět po taxíku, který nás odveze do 22 km vzdálené vesničky Săcuieu. Záložním plánem byl vlak okolo 16 hodiny do zastávky Bologa a pak 9 km po silnici pěšky. S námi z vlaku vystoupila i skupina 4 tatínků s 4 dospívajícími dětmi, celí v modrém (modrá trička, modré batohy, pomalu i modré boty, to se hned tak nevidí). Pozornost jsme jim nevěnovali a zapluli do hospůdky na hlavní ulici na cascaval pane. Servírka nám řekla krutou pravdu, že v Huedinu nejsou žádná taxi. Šel jsem tedy něco hledat. Nedaleko náměstí jsem viděl cigána s dodávkou. Po smlouvání jsem domluvil cenu na nehorázných 150 lei. Nasedli jsme a cigán zajel na benzinku. A tam jsme porušili základní pravidlo – platí se až v cíli. Pod záminkou tankování vyinkasoval peníze, natankoval a pak se dal s někým do řeči. S úsměvem na rtech nás pak vyzval k tomu, abychom si přesedli do jiné dodávky, že do Săcuieu jede a že řidiči zaplatil. Tam jsme přelezli a v dodávce našli modráky. Ti sehnali dopravu díky dotazu v květinářství a stála je 80 EUR. Řidič s námi jel jak o závod a za chvíli jsme vystupovali. Nicméně chtěl po nás zaplatit. Že prý od našeho cigána nic nedostal. Tak jsme mu dali dalších 100 lei a 22 km nás tak stálo 250 lei.

S bágly na zádech nahoru do Cabana Vlădeasa

Nu což. Vyrazili jsme v pořádném vedru směr Cabana Vlădeasa po žluté. Přebrodili řeku a začali stoupat. Po chvíli jsme narazili na modráky, každý z nich nos zabořený do paštiky Májka. Zavtipkovali jsme, že nás brzy doženou a předeženou a na cabaně zaberou nejlepší místa na stan. Ale pak už jsme je neviděli. Každý z nás šel svým tempem, Viktor samozřejmě v čele. K Arborele Sequoia (fakt velká sekvoja) jsem překvapivě došel první já a hned pak Roman.  Viktor se mírně ztratil a Mira šel drobnou oklikou pozvolna. Po odpočinku začalo hlavní stoupání k chatě Vlădeasa (1430 m). Cestou jsme míjeli stále nějakou zástavbu – staré původní domky i novostavby a nahoře viděli dojení krav. Vypadalo to tam jako na Jablunkovsku ve Slezsku. Kopec to byl fakt prudký a honily se mraky.

Romanovi nebylo dobře, tak se zakutal do stanu, který jsme si postavili ve stráni nad cabanou. My ostatní jsme poseděli s pivem a Viktorovým vínem. Byl pěkný večer, nakonec pršet nezačalo. Až na ty mušky, kterých byla hejna a zmizely až po setmění.

Ráno to vypadalo na další krásný den. Mira si prolobboval, že před odchodem skočíme ještě na jedno pivo k chatě. Roman se obával o svůj batoh, tak ho táhl s sebou dolů. V půl jedenácté jsme začali stoupat. Víceméně zase každý sám.

Na vrcholku Vlădeasa (1836 m) u meteorologické stanice jsme se najedli, dali si čtvrtku a čekali na Miru. Pak dorazili i další 2 Češi, které jsme viděli ve vlaku z Aradu. Byli to známí inovátoři z Brna (s Michalem Hrabí jsem se kdysi dávno viděl v brněnském JICu). Měli před sebou 120 km na těžko a jenom 2 deci slivovice. Stali se nám vzorem do dalších let.

Byli jsme na vrcholku docela dlouho. Obloha se zatahovala a bylo nutné pokračovat. Ještě jsme dali slovo s mladým meteorologem. Prý jsou tam vždy dva páry a po 14 dnech se střídají. Jejich úlohou je každou hodinu odečíst údaje z přístrojů a poslat je ke zpracování. Na otázku, zda bude pršet, odpověděl, že možná ano, ale že neví. Že předpovídat počasí na horách moc nejde (vyjádření meteorologa) a pokud bude pršet, bude to jen takový „summer rain“.

Po asi 1,5 km bylo nutné odbočit z turistické cesty a dát se sešupem k Pietrele Albe – krásným skalním útvarům. Mira byl za námi, tak jsme na něho čekali. Ale docela nevhodně, mírně za horizontem, nebyli jsme z cesty vidět. Nešel a nešel a bylo to tím, že přešel. Neodbočil k útvarům a přešel odbočku a pokračoval po turistické značce. Po SMS jsme se domluvili, kde se zase potkáme. Celkově mobilní signál v horách spíše nebyl, než byl. I když jsme měli třeba 4 čárky, tak volat nešlo a data nefungovala. Aspoň ty SMS se daly použít. Mezitím se hodně zatáhlo, honila se mlha a vypadlo to všelijak. Vyklesali jsme 300 výškových metrů po kozí stezce k útvarům a spustil se liják. Viktor zalezl pod smrček, já si otevřel deštník a Roman nasadil pláštěnku. Liják přestával a zase začínal. K útvarům jsme tedy jenom nakoukli, když trochu déšť polevil, a pokračovali dál po modré. Na spojnici s červenou značkou jsme se potkali s Mirou. Čekal v pláštěnce pod stromem. Pršet přestalo a zase začalo. Zalezli jsme do nějakého přístřešku, nedaleko něhož pařila skupina lidí (měli nedělní siestu). Občas někdo z nich nejistým krokem prošel, nasedl do auta a odjel. Jeden z Rumunů se za námi zastavil a dal ochutnat své pálenky. Byla hodně silná. Prý ji pálí v Rogojelu (vesnice nedaleko Săcuieu pod Vlădeasa). Měl pěkně nakoupeno, rád by pokecal, ale jazyková bariéra nám v tom bránila. Čtyři slova, která uměl anglicky a našich 6 slov, které jsme uměli rumunsky, se rychle vyčerpalo. Nakonec i s malou dcerou taky odjel.

Ušli jsme ještě pár kilometrů a někde na louce pod Vârfurașu jsme zakempovali. U lesa a potoka. Ideální místo, včetně večerního ohně. Opekli jsme klobásy, namíchali vitacit a poměrně dlouho povídali, dívali se do ohně a na dorůstající měsíc. Dnes jsme toho moc neušli, sotva 10 kilometrů. Ale to místo na stanování bylo fakt luxusní.

V noci jsem měl nějaké bušení srdce a ráno mi bylo všelijak. A to jsem byl na řadě s nesením stanu a byla před námi spousta kilometrů. Museli jsme dojít to, co jsme včera neušli. Vycházeli jsme docela brzy, snad v 8:40. Slunce peklo už od rána. Pěkná cesta se po chvilce změnila na rozježděnou bažinu, která tam zůstala po těžké technice. Museli jsme se prodírat lesem kolem cesty. Pak jsme si nevšimli odbočky a pár set metrů šli špatně. Mira si toho naštěstí všiml a podařilo se i zavolat na Viktora, který byl řádně před námi. Po hodině jsme došli na místo, kde jsme původně chtěli spát. No ještě, že jsme včera zůstali tam, kde jsme zůstali. Prošli jsme malebným údolím, potkali pastevce (a jeho psy) s velkým stádem ovcí. U pastevců mě vždy překvapí, že teď jsou tady a za chvíli jsou v půlce kopce. S naším šouráním se to vůbec nedá srovnat. Po další hodině jsme došli k prameni u vrcholu Miclău, který byl v lese kus od cesty a bez GPS by nebylo úplně snadné jej lokalizovat. To bylo druhé možné předpokládané místo na včerejší spaní, docela pěkné, ale asi bychom už k němu včera stejně nedošli. Pramínek nebyl nijak upravený, byl uprostřed bahna a voda se nabírala špatně. Ale byl a voda byla v lahvích.

Dál už jsme se pařili na přímém slunci cestou ke skalnímu útvaru Piatra Tâlharului, kde jsme si dali polední odpočinek. Pak sluneční peklo pokračovalo další hřebenovkou směrem k sedlu Cumpănățelul (1640 m). Asi půl kilometru před ním jsme zbočili na zkratku, která podle mě byla nejkrásnějším úsekem dnešní cesty. S krásnými výhledy do údolí i na skalní útvary. Pod Piatra Arsă (1488 m) jsme se zase napojili na turistickou značku a pod prvním smrkem to ve stínu na hodinu zalomili. Všichni jsme už měli úžeh/úpal nebo co. Chudák Viktor na nás dlouho čekal na odbočce k Cetatile Radesei, kde jsme chtěli spát. Došli jsme tam fakt zlomení a po nutném odpočinku jsme ještě popošli pár set metrů nahoru směrem k soutěsce a na krásném místě jsme vždy střídavě leželi a chystali stany. Mě bolela hlava a celkově jsem dnešní den docela trpěl. Večer se posedělo jenom chvilku, ale i to stačilo, že nás kompletně snědli komáři (druhý den jsem na nártu levé nohy napočítal 39 kousanců). Vitacitu se namíchalo jenom málo, ale Mira vytáhl překvapení, které dosud nesl.

Průlez jeskyní Radesei

Ráno jsme nalehko zašli k ústí soutěsky Cheile Someșului Chald, kde se dalo vlézt do jeskyně Radesei. Samotná soutěska byla uzavřená z důvodu popadaných stromů. Jeskyní Radesei jsme prošli (pěkný zážitek), vrátili se do tábořiště (ano, Romanovi zase nikdo nic neukradl, a že se bál) a vydali se na Padiš. Loni mi to na Padiši, což je centrum Apusen, připadalo takové pochmurné. Domy rozestavěné, lidi nikde, otevřené nic. Letos byl pocit zmaru stejný. Sranda byla, jak si Roman ráno při pohledu na mapy.cz, kde byly nakreslené 3 obchody, dělal seznam k nákupu (začal čtyřmi celozrnnými bulkami a chtěl v tomto duchu pokračovat). No říkal jsem mu, aby nebyl zklamaný. Loni tam byl otevřený jenom jeden obchod a to jenom chvíli. Naštěstí obchod zůstal. Koupit se dala rajčata, konzervy a víno. Pečivo ani nic nekonzervovaného k jídlu neměli. Já se zase těšil na langoš, který jsem měl loni ve stánku vedle obchodu. Langoš nebyl. Ale paní nám udělala miči a pak jsme si ještě dali i řízek (kotletu). Pod slunečníkem jsme u několika piv a pepsicol zůstali docela dlouho.

Ale to už bylo třeba přesunout se do cíle naší cesty – Cabana Cetățile Ponorului. Nedaleko Izbucul Ponor jsme na chvíli zalehli a ochladili se v hrozivě ledovém potoce, který tam vyvěral ze skály. Pak jsme to vzali kolem nádherné Poiana Ponor k jeskyni Peștera Căput. Obrázky na mapy.cz nelhaly. Fakt tam nebylo nic.

Cabana byla moc pěkná. Akorát ten vrchní byl nějakej divnej. Moc si nás nevšímal. Všem hostům nosil pivo a co chtěli, my si museli chodit dovnitř. Na můj dotaz, zda se můžeme domluvit na odvoz na pátek, odvětil něco ve stylu „až zítra“. Postupně jsme se všichni osprchovali (Mira poslední, protože lil čepované pivo za 7 lei). Viktorovi se stýskalo po psovi a celkově ten večer byl takový unavený.

Ponorné hrady Cetățile Ponorului

Ráno jsme se probudili do deště. Před snídaní pršelo jenom málo, po snídani víc. Tak jsme zase zalehli. Bylo to příjemné strávené dopoledne. Kolem 13 hodiny jsme vyrazili. Pršet přestalo a našim cílem byly „ponorné hrady“ a případně i prolézt si jeskyni, která spojuje Dóm 1 s Dómem 2 - Peștera Cetățile Ponorului. Sesunuli jsme se už zase za mírného deště do první díry (Dóm1) a přemýšleli, jestli sešplhat po kolmé skalní stěně po řetězech ke vstupu do jeskyně. Přesvědčil nás déšť, který se do nás zase opřel (a dole nepršelo, protože to bylo kryté skálou). A taky skupina českých teenagerů, která se tam s lehkostí pohybovala. Pokud by tam nebyli, vstup do jeskyně bychom nenašli. Jeden klučina zaplul do jakési průrvy a pak se zase objevil a radostně volal na ostatní, že „to našel“. Naskákalo tam asi 20 děcek a objevili se 20 metrů pod námi v obrovském vstupním portálu. Tak jsme tam vlezli taky. A Mira dokonce ani neucpal úzký vchod. Roman byl klasik, protože neměl čelovku. Tak jsme 4 lidi se třemi čelovkami vlezli do tmy. Klepaly se nám kolena a vedoucímu těch sokolíků se musela klepat prdel, protože po tmě se tam lezlo po šutrech všelijak. No byl to adrenalin, ale při troše pozornosti se to dalo. Ale byl jsem rád, že tam nejsme sami.

Na konci nás čekal velmi prudký výstup a opět déšť. Který spíše nabíral na síle, než aby ustával. Kromě sokolíků to prolezli i dva Češi, se kterými jsme se pak potkali v kempu Poiana Glăvoi. První stánek, kde jsme byli s rodinou loni, byl zavřený. Ve druhém neměli langoš a až ve třetím jsme usedli. Komplet mokří. Docela zima byla. Dali jsme si postupně langoš, hřibovou polívku, kořalku, miči a další langoš a k tomu i nějaké pivo. V dekách, které jsme si tam půjčili, jsme pokecali s klukama „od Prahy“. Teda kromě Romana, který to po chvíli vzdal a šel do chaty. My ostatní jsme čekali, až přestane pršet. Přestávalo asi 7x, ale pak se udělalo krásně. Až někdy před osmou jsme došli do chaty. Viktor s Romanem si dali ještě večeři za 50 lei a pak jsme si na chodbě poseděli u „vitacitu z Prigatu“.

Další ráno jsem už na pana provozního udeřil, že zítra odjíždíme, že se potřebujeme domluvit na tom odvozu. S rozvahou sobě vlastní mi odpověděl, že nás nikam nezaveze. Ať místo do 35 km vzdáleného Sudrigiu jdeme do necelých 10 km vzdáleného Vartopu. Že leží na hlavní cestě a jezdí tam spousta autobusů. Tak jsem ho v tichosti proklel a aspoň jsme měli po starostech, jestli nám peníze vyjdou na taxík.

Soutěska Galbena

S vědomím toho, že zítra se zase budeme někde vláčet s batohem, jsme vyrazili ke Galbeně. Vzali jsme to kolem ledové jeskyně Peștera Ghețarul de la Focul Viu. Jeskyně byla slavná tím, že když do ní úzkou škvírou ve stropě zasvítilo slunce, rozzářilo ledový krápník (spíše tedy hromadu sněhu) uvnitř. No, těžko ale říct, v kolik hodin se tento úkaz dal očekávat. My jsme viděli jenom tu kupu sněhu uvnitř přes mříže.

Pak už následoval několik set výškových metrů dlouhý sestup k ústí soutěsky Galbeny. Úvodní řetězy, skoby a 75-tistupňové výstupy a sestupy s řetězy a lany nám daly zabrat. O Miru se tam pokoušel i srdeční atak. Ale vůkol se to hemžilo pěknými legínami a hezkými tričky maďarských turistek, tak radost z nádherné přírody byla ještě větší. Prolézt si Galbenu byl zážitek. Bylo tam málo vody, tak se některé náročné úseky daly projít řekou. Ale většinou jsme využili všech těch lan a řetězů, kterých tam bylo docela dost. Po mnohaset výškových metrů dlouhém výstupu zpět jsme to vzali zacházkou kolem Cetățile Ponorului, kde jsme sice byli včera, ale kvůli dešti jsme si ty vyhlídky moc neužili. Do kempu jsme skočili na miči a langoš a večer jsme strávili v chatě, na chodbě před naším pokojem s vínem koupeným v obchůdku na Padiši, ke kterému Mira udělal výborné jednohubky. Člověk by neřekl, jak dobrý může být týden starý chleba.

Stopujeme do Oradea

Po poslední snídani jsme kolem 9 hodiny vyrazili do Vartopu. Cesta přes dva vrcholky nebyla úplně na pohodu, ale před 12 hodinou jsme tam už byli všichni. Já si nad Vartopem ještě i nasbíral spoustu borůvek. Viktor, který tam byl s nějakým 20-timinutovým náskokem, viděl, kde zastavuje autobus. Říkali jsme si, že tam počkáme na další. Mně to nedalo a šel jsem se zeptat do penzionu vedle, v kolik pojede. Slečna neuměla anglicky vůbec, ale nějak jsem odtušil, že říkala, že dnes už nejede nic. Tak jsme se zeptali pána za plotem, který pár anglickými slůvky říkal také něco podobného. V půl kilometru vzdáleném penzionu, kde jsme si sedli na jedno pivo, nám číšník za pomoci Google Translatoru (když předtím důležitě někomu telefonoval) sdělil, že dnešní autobus v 11 už jel. A že máme jít stopovat. A nakreslil nám na karton stopařskou ceduli. Aspoň si tím trochu zasloužil to pivo za 10 lei.

Stručně jsme pohovořili se dvěma Češkami, které tam už třetí den čekaly, než jim opraví motorku a šli stopovat. Nutno dodat, že stopování má Rumunsku tradici. Za stop se řidiči platí, tak mají větší zájem zastavovat.

Utvořili jsme dvojice. Starší měli přednost. S Romanem jsme se po chvíli už vezli malým náklaďákem do města Ștei, které už bylo na hlavní silnici do Oradea. Řidič nás vyklopil na začátku města u stavebnin. Za zhruba 30 km jsme dali řidiči 20 lei. Cosi zahučel a jel nakládat štěrk.

Mira s Viktorem se vezli Passatem a zavezli je až do města Beiuș. Ze Ștei nám jel do Oradea autobus v 15 hodin (za 18 lei). Tu zhruba hodinu a půl jsme s Romanem využili k nákupu v pekařství a odpočinku v parku. V Beiuș k nám do mikrobusu přisedli Viktor s Mirou a po další hodině už jsme vysedali na předměstí Oradea u točny tramvaje. Tramvajové koleje chyběly a jel náhradní autobus T3. Na konečné busu jsme měli přesednout na tramvaj 1R jedoucí k nádraží, což se nám úplně nepovedlo, tak jsme ty necelé 2 km už došli. V Oradea se hromadná doprava dala zaplatit přímo kartou ve vozidle a stála 3 lei.

Paní Tania z „Apartament - Sonia si Tania“ akorát došla, dala nám klíče od bytu ve 4. poschodí a nechala nás osudu. Ubytování bylo pěkné. Jediná nevýhoda byla neexistující klimatizace v tom vedru. Ale to násobně převážilo pěkné vybavení a hlavně poloha – hned naproti nádraží s obchodem vedle vchodu.

Taxíkem jsme se pak přesunuli za 12 lei na hlavní náměstí. S Mirou jsme se vyfotili s několika sochami důležitých lidí (někdy musíme zjistit, čím byli tak důležití, že je vysochali). Na večeři jsme šli do restaurace, kterou nám doporučila Tania. Tip to nebyl moc dobrý, já spokojený nebyl. Kluci tak průměrně.

Po večeři jsme došli zpět do apartmánu a konečně dopili slivovici. Příští rok si jí musíme vzít buď míň nebo na horách pít víc.

Skalní útvary Cascada Crișului u Oradea

V sobotu nás čekal  podle Viktora zbytečný výlet. Ale já soudím, že byl pěkný. Vlakem CFR v 10:21 jsme se svezli  za 22 lei do městečka Șuncuiuș a odtud šli na útvary Cascada Crișului. Zvolili jsme červenou značku po levé straně řeky. Vedla kozí stezkou, která by za deště byla naprosto neschůdná. Občas vedla ve strmém kopci po hlíně, občas po kamenných plotnách, které klouzaly i suché. Super bylo i přelézání tak stoletých popadaných stromů. Viktor tam ještě navíc sešel z cesty a prodíral se ostnatým křovím zpět na stezku, což ho jenom utvrdilo v tom, že se jedná o výlet naprosto zbytečný. Ale je třeba říct, že se jednalo o poměrně turisticky exponované místo a často byly k vidění hezká trička a slušivé kraťasy. I když žádná z předpovědí nepředpovídala déšť, mýlily se všechny. Déšť nás zastihl u „Cabana Annastasie“, což bylo posezení na nádražíčku Peștera. Měli tam teplé plechovkové pivo za 9 lei a studený langoš za 10. A dál už nic. No nic moc. Přečkali jsme tam ale déšť a přemístili se do občerstvení nedaleko Peștera Podireului II, kde čepovali dobré pivo za 10 a miči s hranolkama bylo za 25. Tam nás pod slunečníkem zastihla ještě jedna přeháňka a pak už jsme šli na zastávku Vadu Crișului a odtud vlakem soukromého dopravce (Mira platil jak ráno za CFR, tak nyní a už z toho byl úplně znechucen) za příjemných 8 lei dojeli do Oradea. Bohužel jsme nevyužili možnosti navštívit Vadu Crișului  - snad jedinou jeskyni v Rumunsku, kde se platí vstupné (15 lei) a je s průvodcem.

V Oradea jsme zašli nakoupit dárky do asi 1 km vzdáleného Carrefouru (se mnou se tam dal do řeči pracovník ostrahy, který uměl docela dobře anglicky a hodně si stěžoval na špatné poměry v Rumunsku).

Večer jsme si udělali hostinu, Mira pil pivo, my s Viktorem víno a Roman nic.

Cesta do Budapešti, která začala v 5:31 (ano, podařilo se vstát a dorazit na vlak včas) uběhla překvapivě rychle (i když si vlak kvůli výluce zajel asi 2 hodiny nad běžnou jízdní dobu). Cesta z Budapešť – Keleti na Budapešť – Nyugati probíhala za opakovaných stížností Viktora i Romana na Budapešť (nevím, co proti ní mají). Před nádražím jsme si dali v něčem jako „lidové jídelně“ oběd a pak už se těšili na náhradní autobusovou dopravu mezi stanicemi Nagymaros a Szob a následně pak mezi Starým Městem u Uherského Hradiště a Olomoucí.

Za sebe považuji letošní čundr za jeden z nejlepších z posledních let. Dobré bylo cestovat jenom ve čtyřech lidech. Skupina se nerozpadala a bylo to jednodušší jak na ubytování, tak na cestování (nevím, jak bychom stopovali z Vartopu v desíti lidech a pak se pokoušeli naskládat do minibusu do Oradea).

Deštivé dny byly jenom dva, většinou nám prší většinu dnů v horách. Zase nás ale potrápilo spalující vedro na hřebenech. A i zážitek prolézt si jeskyni s čelovkou nebo divokou Galbenu byl neobvyklý. Otevřeli jsme i množství nových témat, která jsme dříve tolik neřešili: kolik procent baterie v mobilu mi zbývá, kolik bude zásuvek na pokoji v Cabana Cetatea Ponorului, kolik vyměnit lei (vyjde nám to na taxíka, který nakonec nebyl) a také zajímavé téma „nepřilévat olej do ohně“.

Je třeba uznat, že jsme byli nejstarší a nejtlustší návštěvníci hor s batohem na těžko. Ale za mě letos naprostá spokojenost.