Čundr Velká Fatra (17. 7. – 25. 7. 2020)
V klasickém složení já, bratr, Vendy, Viktor, doktor a RCZ. Byl pokusem o náhradu čundru na Ukrajinu, kam jsme kvůli kovidu nemohli. Ukrajinu Slovenskem nenahradíš. Ale i tak to nebylo špatné. Minimálně se otevřela otázka potřebného počtu vařičů na osobu/stan při těchto výpravách.
Fotky: https://photos.app.goo.gl/DGFeUuC8RNRqQB966
Stručný zápisek z čundru dělám s velkým časovým odstupem. Detaily už bohužel uniknou. Na konci článku je však obsáhlý záznam naší kronikářky Vendy, který bohužel časově pokrývá pouze zlomek celé výpravy. Ale je velmi čtivý a snad bude někdy dopsán.
Z Ružomberku k bývalému přístřešku Pod Šiprúňom (https://mapy.cz/s/razuzaraha)
Hlavní část výpravy jela vlakem v 5 ráno. Já jsem je následoval o 3 hodiny později z Lipníka nad Bečvou. S jedním přestupem jsem byl před polednem v Ružomberoku. Autobusem jsem se přemístil do zastávky Bílý Potok a vyrazil po žluté do Vlkolínce. Prohlédl si roubené chaloupky, dal pivo a pokusil se spojit s hlavní skupinou, která byla někde u zastávky lanovky Malino Brdo. Dopadlo to tak, že jsem celou dnešní trasu šel sám. Bohužel jsem minul Závit na Šiprúni (zelená značka nenápadně odbočila z cesty někam do křoví). Na Vyšném Šiprúňském sedle se mi vůbec nechtělo odbočit na červenou. Pršelo a červená značka vedla přes louku s vysokou trávou. Najít pak ve svahu „útulnu“ pod Šiprúňom nebylo vůbec snadné. Cesty na mapy.cz už byly historií. I útulna měla svá nejlepší léta za sebou. Vylil jsem vodu z bot, natahal nějaké dřevo a rozdělal oheň (naštěstí bylo suché na podpal na zápraží). Mobilní signál tam nebyl, abych zkusil navigovat zbytek výpravy. Ale oni si poradili a za 2 hodiny jsme se všichni setkali.
Šiprúň - Horská útulňa Limba pod Rakytovom (https://mapy.cz/s/cofabanuta)
Pršelo celou noc. Ráno bylo mlhavé. Vzali jsme to „hore kopcom“ zpět k vrcholku. Bořili se do rozmáčené země a nahoře v trávě si opět oprali kalhoty. Zadumaní jsme v několika skupinkách šlapali po zelené směrem k hotelu Smrekovica. Bylo hnusně a nebylo nic vidět. Což byla škoda, protože sestup ke Smrekovici byl moc pěkný. U hotelu na chvíli vykouklo sluníčko. Začali jsme tam sušit oblečení i boty a místní se na nás dívali všelijak. Dovnitř nás nepustili, protože byla zrovna doba obědů pro dětskou školu v přírodě. Ale počkali jsme si a nakonec pivo bylo.
Sluníčko se vydralo z mraků a část cesty Močidlo – Skalná Alpa byla úchvatná. Krásné louky a rozhledy. Další část cesty nás však naučila, jak se neutopit v blátě a jak přelézat obrovské kmeny stromů. Jak tím projeli dva cyklisté, které jsme potkali, mi není známo.
Na Severném rakytovském sedle jsme odbočili na žlutou a spustili se k útulně Limba (https://utulnalimba.sk/). Tam probíhalo dokončení sušení, vaření a popíjení lahvových piv, které chatař prodával. Než jsme se uložili na povale, s chatařem Marianem jsme vypili podstatnou část slivovice. Pravděpodobně pod jejím dojmem (a částečně na tom měla zásluhu i Vendy) nám pak Marian zahrál i na fujaru. Zajímavá pak byla i příhoda Romana s oknem. Ale to je spíš na a osobní povídání.
Limba – Salaš pod Kyškami (https://mapy.cz/s/nagecugude)
Je fakt, že cesta byla naplánovaná spíše relaxačně. Úseky byly krátké. Víceméně odpovídaly fyzické nekondici účastníků. A to si bratr ještě situaci ulehčil tím, že obešel vrcholek Rakytov. Což neudělal dobře, protože vrcholová prémie ve formě plechovky piva, horalky a krásných rozhledů stála za to. I sestup do Južného rakytovského sedla byl na několika místech zajímavý. Přístřešek u Sedlo Ploskej vyzýval k odpočinku. Ale byla dost zima a mraky se různě hnaly. Pokračovali jsme dál na vrchol Ploská (při cestě nahoru jsem se sám divil, jak moc mi lupou kolena). Na vrcholku jsme se rozdělili. 3 členové pokračovali zacházkou občerstvit se do Chaty pod Borišovom. Já, Roman a Vendy jsme šli jako předvoj k Salaši pod Kyškami. Snažil jsem se v okolí najít dřevo na oheň, ale nepřinesl jsem ani kus. Měli jsme k dispozici pouze jednu větev. Z té však oheň nerozdmýchal ani ex-horal Roman, i když to chvíli vypadalo nadějně. A to už přišla druhá část skupiny, která nebyla z Chaty pod Borišovom zcela uspokojená (moc lidí a draho). Čtyři jsme si ustlali v salaši (za přítomnosti různých hlodavců), bratr s doktorem si rozdělali stan na co nejvíce rovném a co nejméně ovčím trusem potřísněném plácku. Nálada ten večer nebyla zrovna ideální. Raději jsem se vydal pro vodu. Studánka na mapě hned vedle salaše bylo spíše napajedlo pro dobytek. Zašel jsem raději ke studánce na modré značce směrem k Borišovu. S plnými lahvemi jsem se vracel za mírného deště.
Salaš pod Kyškami - Búda nad Kráľovou studňou (https://mapy.cz/s/gevozodelu)
Dnes nás čekala asi nejpěknější část výletu. Stoupání na Chýžky a okolí Suchého vrchu bylo nádherné. Na nejvyšší hoře pohoří Ostredok (1596 mnm) jsme se ale pohledy nekochali dlouho. Ze severní strany se začaly nasouvat obrovské mraky. Zbytek vrcholovky už jsme zase nic neviděli. Naštěstí moc nepršelo. Ale mlha byla stále větší, skoro nešlo vidět vysílač na vrcholku Krížna. Viktor byl někde hodně vepředu, já s doktorem jsme také docela hnali. Největší slejvák jsme už strávili v búdě nad Královou studňou (v části, kam nepršelo). Byl to poslední déšť naší výpravy – asi proto, že už končila. Rozhodl jsem se, že tuto noc strávím ve stanu. Uvelebil jsem se na karimatce a četl jsem si. Nic nedbaje na výzvy k odchodu do hotelu Kráľova studňa. A opravdu jsem tam jako jediný člen výpravy nešel. Cesta k prameni, slunění na skále, průzkum bunkru a čtení mi zabralo celé odpoledne. Večer proběhl také velmi decentně. S Romanem jsme dopili 2 deci slivovice a s doktorem a bratrem jsme mírně zakřepčili na Gorana Bregoviče, ale to bylo vše.
Kráľova studňa – Harmanec - Banská Bystrica (https://mapy.cz/s/gukecunume)
Vyrazili jsme časně. Do Harmance jsme se netěšili jenom kvůli továrně na výrobu toaletního papíru, ale hlavně kvůli hospodě s normální cenou piva. Téměř jsme běželi, v Dolním Harmanci jsme byli snad za 2 hodiny. Přivítala nás autobusová zastávka s lavičkou a zavřenou hospodou. Poseděli jsme na lavičce a v úmorném vedru (ano, po opuštění hor už bylo krásně) se přemístili do Harmance do hospody Pohoda. Popíjeli jsme pivo za 1,2 EUR a k tomu donášeli dobroty z obchodu za rohem (v hospodě nic k jídlu neměli). Bohužel jsme stihli jenom 2 nebo 3 piva a už nám jel autobus do Banské Bystrice.
Cestou do penzionu Moyzes (https://www.penzionmoyzes.sk/) jsme se zastavili ještě na jednoho Bakaláře v hospodě s hudebním klubem hned u Strieborného námestie, kde nás vyhodil autobus. Zaujala nás tam velmi příjemná obsluha. Já jsem pak nějak odpadl, asi jsem měl úžeh z té cesty do Harmance. Večer jsme strávili v hudebním klubu, vypili zase nějaké Bakaláře a pouštěli si hudbu.
Banská Bystrica – památník SNP
Dopoledne nás vzal Viktor do Muzea Slovenského národního povstání (http://www.muzeumsnp.sk/). Venkovní i vnitřní expozice byly zajímavé. Člověk si mohl uvědomit, jak se má teď dobře, co všechno museli dříve lidé snášet za nesnáze.
Odpoledne se každý rozprchl podle svých priorit (já zůstal u čtení). Večer jsme se s Banskou Bystricí rozloučili hostinou, kterou jsme si vytvořili v přízemí našeho penzionu, v zavřeném Steak housu. Odskočili jsme se také občerstvit naproti do minipivovaru Klubovňa (pivo za 2,1 EUR).
Stará chalupa – zlatý hřeb programu
Ráno jsme odjeli do Návsí. V nádražce si vychutnali Radegast a další i na Filipce. Roman to vzal přes Český Těšín, nakoupil pivo a na gril a i se Silvou jsme popíjeli a grilovali na jeho staré chalupě. A tím naše „náhražka“ ukrajinského čundru skončila velmi příjemnou tečkou.
Velká Fatra 2020 (18. 7. – 25. 7. 2020) pohledem Vendy. Tedy první část, ta druhá už asi zůstane navždy nedopsána..
Úvodem dnešního referátu je zapotřebí předestřít, že byla velká chyba pasovat se do role kronikáře. Počáteční nadšení a romantická představa o tom, jak každý večer sedím u západu slunce, nasávám jeho poslední paprsky, popíjím čaj z čerstvých horských bylin, jsem rušena toliko zurčením horského potůčku, vzpomínám, co krásného den přinesl a toto obratem zachycuji do cestovatelského deníku, byla rozmetána různými okolnostmi a krutá realita je taková, že je 8.2.2021, já sedím v kanceláři, piju turka a horko těžko vzpomínám, jak to všechno bylo.
Ani má obsese zapisovat si alespoň zkratkovitě náplň svých dnů nepřinesla ovoce, jelikož zápis v kalendáři zní:
Jo, tak ta Patti Smith v Praze nehrála kvůli kovidu.
Nuž, pojďme se ponořit do vzpomínek….
Den 1. (18. 7. 2020 – sobota)
Píše se léta páně 18. 7. 2020 a skupina A (já, Viktor, Michal a Mira) se v brzkých ranních hodinách setkáváme v Přerově na nádraží, abychom se v 5:02 nalodili do vozu národního dopravce, který nás posléze přepraví do Ružomberoku. Zde trochu tápu, jelikož idos.cz nespolupracuje a jízdní řád z 18. 7. 2020 již není dostupný a aplikace můj vlak zapomněla zobrazit moje staré jízdenky. Jindy bych logistické detaily neřešila, ale vím, že pro některé členy výpravy je cílem spíše cesta, a proto agendě „doprava tam“ věnuji rozsáhlé pátrání. A slavím úspěch: Nalezla jsem email z 8. 7. 2020: „Zdar, Viktor se vyjádřil také pro spoj v 5:03 z Přerova, takže domluveno. Sice si hodně přivstaneme, ale vše zlé je pro něco dobré - v 5 ráno jsem si ve vlaku ještě plech neotvíral. R 341 Fatra jede z Českého Těšína v 7:32, ale já Romanovi nezávidím, že bude spát o 2,5 hodiny déle :) Těším se brzy na vypitěnou, Mirek“ (Poznámka autorky: Budu-li ten deník psát tímto způsobem, hodně si počteme :D) Jízdenku jsem v emailu nenašla, tedy z hlavy: Přesedali jsme ve Svinově, kde jsem se i já uvolila koupit si první konzumační nápoj, abych se připojila k nesuchosti výpravy. Měli jsme tam asi hodinu na přestup, což jsme využili k prohlídce nádražní haly, návštěvě toalet a nákupu kratochvilných tekutin. Pak si přesně nepamatuju (a to pouze z důvodu časového odstupu, nikoliv v důsledku nákupů viz shora) průběh cesty, předpokládám, že v Těšíně přistoupil Roman a za družného hovoru jsme dorazili do cílového Ružomberoku. Pamatuju si, jak mi Roman vykládal, že si za ten rok, co jsme se neviděli, usekl prst mačetou a že mu ho přišili. Toliko cesta.
Situaci v Ružomberoku demonstruje následující úryvek:
13.7.2020 „ Zdar Turisti, vzhledem k tomu, že jsem zjistil, že má fyzička je nic moc (spíš nic než moc), navrhuji tento postup, abych nepřepálil start výpravy. Dát si v Ružomberoku místní oboloň a boršč, objednat mašrutku za Ružomberok resp. k Hrabovo lanovka (např. https://www.taxi-ruzomberok.sk/). Vyjet lanovkou na Malinȏ, vyjít nalehko na vyhlídku Haliny (ala Francoa WIDOK) na 2 skupiny (jedna si dá třeba pivo). Potom bychom se vydali do sedla pod Šiprúněm, kde bychom počkali na děda z Púchova. Co vy na to? Pokud nepojedeme lanovkou, budu asi udržovat 100 m výškový hygienický odstup. RCZ“
Jen na vysvětlenou, „děd“ z Púchova je Jiří, který se z pečlivě uvážených důvodů rozhodl neabsolvovat ranní martyrium se skupinou A, ale založil separátní skupinu B, tzv. skupinu „hledání se“ a cestoval po vlastní ose s tím, že sraz s ním byl domluven viz email z 4. 7. 2020: „Jeste prosim o upresneni pro ty, co se budou hledat po modre, kde bude campsite (respektive prvni mozne misto na campsite). Aby ti (nebo ten), co se bude hledat, nasel ostatní, aby se nemusel hledat cely zbytek tydne.. PS pro Romana: asi se s tim pocita, ale beru stan a varic. Ocekavam pastu, mydlo a projeveni pozornosti pri vhodnem okamziku :-) Jiří“
Vlastně ani nevím, jak se setkání skupin A a B nakonec domluvilo, nicméně k němu došlo viz dále.
Vraťme se tedy na nádraží do Ružomberoku. Tuším, že do časového okamžiku okolo 9:29 hod.
Zde jsme se chvíli zmateně pomotávali a vládl chaos ohledně toho, kdo s kým a jakým způsobem se z nádraží dopraví na cca 7 km vzdálené Malino Brdo (lyžařské středisko Skipark Ružomberok), jakési horské ministředisko, ze kterého již bylo v plánu mašírovat na trek tzv. „do plnejch“. Nutno doplnit, že druhé rozštěpení skupin, respektive první štěpení skupiny A (rozštěpení skupiny B by nejspíš bylo velmi bolestivé) proběhlo ani ne tak kvůli samotné vzdálenosti pivního piktogramu na mapách.cz, jako spíše kvůli informaci o poctivých 463 výškových metrech, které bylo nutno za účelem dosažení zmiňovaného piktogramu, resp. toho, co představoval, překonat. Trojice Michal, Mira a Roman se rozhodli podpořit lokální transport a veškeré vzdálenosti překonat s dopomocí, zatímco já a Viktor jsme poctivě vyrazili pešky a vrchol dobyli až o několik moků později než chlapci. Pamatuji si jednu pěknou ulici z Ružomberoku a zajímavou křížovou cestu nad ním. Je dobré, že hned zkraje, poté, co člověk nazná, že opět zapomněl, jak se balí batoh nikoliv pod 7, ale pod 20 kilo, rovněž nazná, že jeho utrpení je stále jaksi zanedbatelné oproti utrpení jiných, např. než utrpění zmiňovaného Ježíše Krista. Cesta ubíhala docela rychle, počáteční optimismus neotupily ani drobné dešťové přeháňky. Za telefonického povzbuzování chlapců, kteří měli dostatek času rekognoskovat tamější terén, jsme dorazili do bistra „Snow“, které bylo velmi lokální. Chlapci měli jakési nepříjemné zážitky s motivací, snad je někdo i odrazoval a měl negativní věštby. Nicméně, usedli jsme k hodovní tabuli a rustikálnímu vzhledu komnaty jsme dodali i potřebný lidský humbuk a notně jsme se posilňovali, zejména borovým likérem. Konzumace se začala nebezpečně protahovat a zavládly i standartní scénáře typu „co kdybychom zde zůstali“, návrhy jako „aspoň se Jiří bude mít čas najít pořádně“, defétismus typu „stejně jsou tam medvědi“ apod. Nakonec přece jen někdo zavelel „jdeme“ a šli jsme. Opět nastal zmatek, kdo s kým půjde za ruku a kudy. Já a Viktor jsme to napálili rovnou sjezdovkou nahoru po modré na vrch Malinné (1209 m.n.m), chlapci šli tuším polovrstevnicí směr Sedlo pod Vtáčnikom. Stále si pamatuji velmi intenzivní pocit jakési rozšafnosti při nástupu na trasu a pro příště dávám k diskusi, kam v rámci harmonogramizace programu patří takto zběsilá konzumace lihovin. Následně jsme mašírovali směr první spací útulna pod Šiprúňom. Tuším, že to bylo plus mínus to místo, kde předvoj nalezl i zmiňovaného vyznavače Marcela Prousta, Jiřího. Počasí nebylo zrovna přejícné, honily se mraky a déšť a všichni se těšili, až se utáboříme. Ke konci trasy se skupina rozdrolila, někdo šel útulnu, jejíž nalezení nebylo zcela jednoduché, hledat azimutem, někdo se snažil držet pseudotrasy na mapě. Pokud mě paměť neklame, Roman měl z toho všeho vzrušení jakousi hygienickou chvilku uprostřed strmého srázu a tuším, že já a Mira jsme na něj solidárně čekali. Nuž, cesta necesta k útulně byla jednoduše řečeno o hubu, Karel Zeman by sem s čistým svědomím mohl situovat filmový štáb. Já jsem se docela potrápila, protože moje zcela nové, outdoorovou defloraci prožívající pohorky zn. Meindl, nebyly ani trochu flexi, pročež strmý sestup blátivým pravěkým porostem nabyl na - i bez dalšího dostatečné - intenzitě. Nicméně, naše úsilí bylo korunováno a v útulně jsme se sešli už úplně všichni. Lze zaznamenat, že doba největší slávy našeho nocležiště již dávno pominula. Později jsme (tuším, že od úchylného chatára Mariana – čti dál) získali informaci, že zde dříve byla salaš a místo bylo lehčeji dostupné a obývané, nicméně my jsme jej nalezli na hraně poločasu rozpadu. Avšak i přesto jsme se naskládali na zem a vytvořili jakési šestilůžkové Záhořově lože (pozn. Z hlediska praktického se osvědčil počet 6 trampských osob, páč víc by se nás sem nevlezlo; možná tak akorát Dan ve žďáráku za „půl míče“) a útulna nám poskytla potřebné zázemí, protože venku stále lilo, a i když vlhkosti a dešti nezůstal zcela prost ani interiér, spaní bylo – snad krom obav z nočního zřícení stropu a mírné mokrosti spacáků- úplně v cajku. V rámci táboření zaplál oheň, ale následné veselí a družbu hatilo nelepšící se počasí a jakási únava z předešlé kadence zážitků, zejména těch na Malino Brdo. Proto se poutníci vydali na kutě …
Trasa (já a Viktor):
cca 12 km, 1050 m. nahoru
Den 2. (19.7.2020 – neděle)
Ráno se vstává obstojně, posádka řeší zejména důstojnostní ztráty prvního dne a po klasických ranních úkonech vyrážíme do stopy. Nástup byl příjemný, nevlídné počasí se sice zvlášť neměnilo, ale šlapat se dalo. Drobet jsme se rozskupinkovali a mašírovali po zelené do osady Smrekovica. Obešli jsme Predný Šiprúň (1440 m.n.m.) a Malou Smrekovicu (1485 m.n.m.), prošli jsme národní přírodní rezervací Jánošíkova kolkáreň a v poklidu dorazili před Horský hotel Granit (dále jen HHG), kde jsme začali být drobet nervózní kvůli ozdravnému pobytu rozjívených dětí, kterým HHG dával nezakrývanou přednost před námi, šesti mokuchtivými, zmoklými a již mírně zatouchajícími poutníky. Nutno připomenout, že první vlna kovidu byla jakžtakž za námi, avšak stále platila hygienická opatření typu rouška atp., a souběžná nejistota ohledně „kam nás pustí a co nám dají“ byla všudypřítomná. Chlapci, jejichž boty nebyly nové (všichni), a nejspíš proto byly mokré, využili prvních paprsků slunce, které nás konečně začalo laskat po tvářích, a před HHG obnažili útroby svých „škrpálů“ (pardón) a sušili a sušili. Moje boty byly nové a suché! Následující vývoj stavu chodidel a návazně i celých dolních končetin již tak optimistický nebyl, dnes můžu uvést - co bych tenkrát dala za své staré Asolo škrpále! Před HHG jsme realizovali pár smalltalků s dalšími turisty, avšak tyto konverzace byly povrchní a neupřímné. Po ukončení stravovacího procesu táborníků jsme byli do restaurace vpuštěni i my. Můžeme nabíjet, máte pivo, máte jídlo, otázky šly v tomto pořadí. Jakýmsi zábavným koloritem se pak obecně stala otázka nebo spíše hlášení, kolik má kdo (zejména Mira a Michal) procent baterie. Tuším, že na oběd byly zapečené brambory a asi sto salátů, které jsem nenažraně objednala já. I zde to hrozilo vybřednutím a proto se po klasickým rozdmýškách a la „však už dáme jenom jedno“ a „však než Venďa dokouří“ apod. muselo velet k odchodu. Konečně se začalo lepšit počasí a sluníčko se zuby nehty dralo zpoza mraků.
A konečně to začalo být opravdu horské a čučavé. Minuli jsme malebnou louku vedoucí k zchátralému hotelu Smrekovica, který už rovněž stojí jen opodál a pokračovali po mírně stoupající vrstevnici směr Skalná Alpa (1463 m.n.m.). Začaly se otevírat výhledy a já jsem si v tu chvíli Velkou Fatru zamilovala. Táhlé a široké lesy a občasné louky plné krásných květin, och, jak poetické! Dosažené „vidoky“ jistojistě osvěžily s všem zmoklým slepičkám. Tzv. diskuze při cestě byly rozličné, já si pamatuju, že jsme se bavili o medvědech a že jsem si zpívala jediné tři pseudotrampské písně, které jsem ochotna pustit skrz ret: Zabili zabili, Stojí hruška v širém poli a Zabili Janka. Zamyslím se nad dalšími písněmi o zabíjení! Turistická zelená nás dovedla až do Severného rakytovského sedla, odkud začal sestup na chatu Limba. Ta sice nebyla úplně při cestě, ale s ohledem na kilometráž a rozvrh trasy a vlastně i celkový koncept dovolené, přímo vyzývala k realizaci podrobnějšího průzkumu a vybudování nocležiště. Sestup dolů byl kluzký a strmý, zde jsem opět trochu pofňukala nad tvrdostí svých bot, ale počínající nelidskou bolest vykompenzovala nádherná vyhlídka a celkově velmi uspokojivé zázemí Limby jako takové. Jednalo se o chajdu s povalem v patře a kuchyňkou a miniposezením v přízemí. Před chaloupkou byly dřevěné lavičky a stoly a výhled do krajiny plné hor a mraků byl dechberoucí. Za chajdou se rozprostíralo azurové jezírko a podél něj vedla cesta k prameni, vše bylo velmi horské. Kadibudka (přízemní, ale důležité!) byla rovněž naprosto útulná, nepoznamenaná odérem předcestujících a nechal-li člověk pracovat fanatazii a otevřené dveře, mohl se panoramaticky kochat i z této komnaty nejvyšší potřeby. Zázemí pro veselení a evaluaci dne bylo tedy víc než příznivé. Ale! Jak se nám někdy při našich putováních stává, narazíme na člověka. O Limbu se totiž stará chatár. Resp. dva chatári, kteří se střídají po dvou týdnech. Na nás vyšel turnus s chatárem Marianem. Očividně v nás našel zalíbení, těžko říct, zda kvůli vidině celkové tržby, která již po cca 30 minutách našeho pobytu na Limbě astronomicky vzrostla, či kvůli očividné bodrosti našich povah, či kombinaci obého a ještě dalšího…. Zkrátka, naše večerní veselení jej přilákalo a byl přizván ke stolu. Zde podotýkám, že toliko ke stolu, což však nejspíš nepochopil, jelikož se následně cpal i do lože. Mojeho! Asi nebudu podrobně popisovat, jak začal až zvířecky konzumovat slivovici (díkybohu to byly „jen“ tradiční Herinkovic mixíky nevalné chuti), jak nás poté, co nás vpustil dovnitř (to je na druhou stranu velice chvályhodné, protože začalo hrozně pršet), krmil prskáním do svojí pasácké píšťaly, kterou si sám vydlabal nejspíš pomocí pravěkého pazourku, jak se lascivně lísal a mluvil plynně svahilsky, když jsem hrála na kytaru (kterou mi, pravda, taky půjčil) apod. Částečně pobaveně, částečně znechuceně jsme se odebrali na lože v patře a Marian zůstal dole sám. Když jsme odcházeli, ani nebyl zklamán, jelikož již v jogínské pozici, zalomený mezi stolem a lavicí, spal.
POZN.
Já: „Ty vole, ten Marián byl hroznej, pořád se tak úchylně díval a furt na mě hrabal“.
Viktor: „Na mě sice nehrabal, ale úchylně se díval i na mě“
Mira: „I na mě!“
Poznámka Mirek:
Pěkný text, ale našel jsem několik nepřesností ohledně pobytu na chatě Limba. Tyto nepřesnosti je nutné opravit, zvlášť pokud bude text zveřejněn na počítačové síti "internet". Podle mého názoru by měl vzít nějak takto: "O provoz chaty Limba se staral sympatický chatár Marian, který se ukázal jako příjemný společník a dobrý hostitel. S Marianem jsme strávili hezké odpoledne i večer ve společenské místnosti na chatě. Nezklamala slivovice od Herinků a Marian nám dokonce zahrál na fujaru! Ráno jsme se srdečně rozloučili s tím, že se snad v budoucnu zase setkáme." Tak nějak bych to viděl.
Zde bohužel zápis naší kronikářky končí. Bylo slíbeno pokračování, ale ani téměř po dvou letech nepřibyla ani řádka. S každým dalším rokem bude pravděpodobnost dokončení bohužel klesat.