Dovolená Rumunsko a Bulharsko 27. 7.  – 7. 8. 2021: Cetăților Ponorului a Cheile Someșului Cald v pohoří Apuseni - Padiš, bahenní sopky, Brašov, Transfagarašan, jezero Balea

Do Rumunska jezdím už přes 20 let. Před čtyřmi lety jsem se pokusil tuto krásnou zemi ukázat i rodině. Pár dnů v Rumunsku jsme strávili při cestě na týdenní koupání na turisty zatím moc neobjevených severních plážích Bulharska. Brašov a pohoří Bucegi v roce 2018 a na zpáteční cestě Transfagarašan s přenocováním u jezera Balea.  Sighisoara v roce 2019 a na zpáteční cestě přenocování na Transalpina.

Přes úvodní nedůvěru si rodina tuto zemi poměrně oblíbila. Rumunsko má krásné hory, města i moře. A neuvěřitelně se rozvíjí. Pokud porovnám stav v zemi na konci devadesátých let, kdy jsem tak byl poprvé a teď, pokrok je až neuvěřitelný. Na železnici jezdí nové vlaky, cesty mají nový asfalt, vesnice i města jsou opravené. Ale naštěstí si stále uchovává to, co mám rád – příjemnou cenovou úroveň, miči s hořčicí a poměrně dobré pivo, krásné a čisté hory nebo třeba volnější dodržování pravidel silničního provozu, kdy to zároveň všechno funguje.

Letos jsme to tedy obrátili. V Rumunsku strávili týden a do Bulharska zajeli jenom na skok.

Čekaly nás soutěsky Cetăților Ponorului a Cheile Someșului Cald v pohoří Apuseni dostupné z oblasti Padiš. Bicazské soutěsky na severozápadě Rumunska a hlavně v Evropě unikátní bahenní sopky a živé ohně. Při zpáteční cestě jsme se museli zastavit v oblíbeném Brašově a zase si projet Transfagarašan s  krátkou túrou kolem jezera Balea.

 Fotogalerie: https://photos.app.goo.gl/xxJiQB5qosxhbrMC7

Vyrazili jsme v úterý 27. 7. 2021 ráno. Stylově jsme se v Budapešti chtěli zastavit v restauraci La Guna Étterem és Mori Sushi ve čtvrti Csepel, kde nám loni moc chutnalo. Dojeli jsme tam a byla zavřená. Asi nepřežili koronavirus. Za rohem jsme našli pěknou kantýna. Byla otevřená jenom přes oběd a nabízela výběr z asi 6 jídel. Sice nebyla plnohodnotnou náhradou, ale jídlo bylo dobré.

Projeli jsme přes zbytek Maďarska a v podvečer jsme dojeli do Hotelu Iris hned za hranicemi před městem Oradea. Ubytovali jsme se, oddechli a vyrazili se podívat do města. Oradea má pěkné náměstí, celkově město působilo upraveným dojmem. Dali jsme si vynikající zmrzlinu v YOLA cukrárně na hlavním náměstí. Pak se prošli obchodní uličkou, která byla plná lidí a snědli dva hamburgery. A přes park se vrátili k autu zaparkovaném na parkovišti u Kauflandu (jinde se všude platilo).

Cetăților Ponorului – Ponorné hrady

Po snídani v hotelu jsme vyjeli na planinu Padiš. Po cestě jsme domlouvali přes zprávy na booking.com s ubytovateli dobu příjezdu, ale bylo to složité..  Ještě na předměstí Oradea jsme míjeli první koňský povoz. Bylo jich v té oblasti docela hodně.

Na Padiš vedla luxusní asfaltka, ale nahoře to bylo skoro jako před pětadvaceti lety.

Šli jsme okruh Cetăților Ponorului. Podle ukazatelů to mělo být 6 hodin.  U vývěru Izbucul Ponor jsme snědli řízky z domova. Prošli nádhernou Poiana Ponor a stále klesali k soutěskám. Trasa vedla přes dvě soutěsky. Hned v té první šlo sestoupat až dolů. Cesta byla jištěná drátem a občas byl i žebřík. Pak už stačilo se z druhé soutěsky vydrápat zpět na žlutou značku. Ta pokračovala na Galbenu. Tam jsme ale nešli a po modré jsme se vraceli zpět na Padis. V campu Poiana Glăvoi jsme se ve stánku se vznosným názvem Terasa Mihaela zastavili na luxusní houbovou polévku a langoš. Pak už jsme dorazili zpět na Padis. V krámku si děti koupily nanuky (a taky měli parádní špek, který jsem obdivoval). Já si dal čepované pivko ze stánku vedle. Tady i na mnoha dalších místech točili Staropramen. Ta značka má v Rumunsku mocné lobby. Něco jako Kozel na Zakarpatské Ukrajině. A přitom mají vlastní, lepší piva.

Jeli jsme hledat ubytování. Cabana MonteRio byla ve skutečnosti úplně jinde, než bylo uvedeno na booking.com. Museli jsme se 3x ptát, než jsme ji našli. Po polňačce jsme doskákali úplně na konec vesničky Boga. Majitelka nám předala klíče a odjela. Chata už měla svá nejlepší léta za sebou. Ale měli jsme ji sami pro sebe. A venkovní posezení, na které se šlo přímo z kuchyně, bylo skvělé. Akorát jsme neměli žádné víno.

Nejhlubší rumunská soutěska Cheile Someșului Cald a přejezd pohoří Apuseni

Další den jsme se jeli podívat na nejhlubší soutěsku Rumunska Cheile Someșului Cald. Pokud by zbyl čas, tak jsme ještě chtěli navštívit Peștera Gheţarul de la Focul Viu neboli Ledovou jeskyně Živý oheň, která byla jenom 2 km od kempu Poiana Glăvoi, kam šlo dojet autem. No a v úplně nejoptimističtější variantě nahlédnout i na soutěsku Galbena.

Autem jsme po prašné cestě dojeli až na odbočku k soutěsce Poiana Vărășoai. Plán byl, že se podíváme do soutěsky a pak si ji obejdeme. Na mapě to vypadalo jako pár kilometrů. Turistický ukazatel ale tvrdil, že okruh trvá 4 – 5 hodin.

K soutěsce vedly 2 cesty. Jedna normální a druhá skrz jeskyni pestera Cetățea Rădesei. Tam jsme nakoukli, ale vypadlo to neschůdně. Tak jsme jeskyni obešli po cestě. Soutěska měla délku zhruba jeden kilometr. Vešli jsme do ní a postupně se probojovávali asi půl hodiny přes kmeny, kameny až do bodu, kdy už to dál suchou nohou nešlo. Podle navigace jsme urazili sotva 150 metrů. Vrátili jsme se zpět k ústí soutěsky a zhodnotili, že obcházet ji vrchem nemá smysl. Katku cesta jeskyní lákala. Poslali jsme děti na okolo a sami si ji prošli. Byl to zážitek. Až tak těžké to nebylo a zvládli jsme to bez namočení.

Celé nám to zabralo skoro 4 hodiny, takže do ledové jeskyně a na soutěsku Galbena se budeme muset zajet podívat příště. Celkově by bylo dobré na Apuseni mít více dnů. Je to krásné a docela nenáročné pohoří. A se základnou na Padiši ideální.

V obchůdku si děli koupily zase nanuky, já si skočil do stánku na pivko a langoš na rozloučenou. A neodolal jsem a v obchodě si koupil špek, který se na mě včera tak pěkně smál. V dalších dnech jsem si ho smažil s vajíčky ke snídani a zbytek pak ještě přivezl domů jako suvenýr.

Do Cluj-Napoca ukazovalal navigace 3 různé cesty. Jednu, která objížděla hory, druhou přes hory po vedlejších cestách (DJ) a třetí přes hory po hlavních cestách (DN). Čas se lišil v řádech desítek minut. Zvolili jsme třetí možnost, cestu přes Scărișoara a Poiana Horea. 188 km za 3,5 hodiny. První úsek cesty se mi moc líbil. Serpentýny nás dovedly až k vrcholu Vârful Țapu nad městečkem Vârtop po DN75. Míjeli jsme špičaté bílé skály a rozhled byl parádní. Ale silnice DN1R z města Albac už na silnici první třídy vůbec nevypadala. Špatný asfalt a postupně se zužovala. Občas stála na cestě kráva. Jedna byla přímo uprostřed, hleděna na nás a neuhla. Nepomohlo popojíždění, houkání, nic. Až do protivky jedoucí auto nám pomohlo. Kráva ustoupila na kraj cesty a dalo se projet. Po dalším dlouhém stoupání jsme se potkali s nákladním autem a byl problém. Musel jsem hodně couvat a pak vjet na chatrný dřevěný mostek vedle cesty, aby mohl náklaďák projekt. A doba jízdy se prodlužovala. A když mě navigace u přehrady Lacul de acumulare Beliș-Fântânele chtěla odbočit na uzoučkou DJ107P, zůstal jsem na hlavní a raději si zajel několik desítek kilometrů přes Huedin. Do Kluže jsme dorazili po 7 hodině večer po 5,5 hodinách jízdy bez přestávky.  Ale zážitek to byl parádní.

Ubytování jsme měli v apartmánu Apartament Belvedere nedaleko centra.  Kód k vjezdu do podzemního parkoviště a kód k zámku do bytu nám přišel na whatsup. Trefili jsme jak do garáží, tak do bytu v 7. patře a hned vyrazili do města. Prošli jsme kolem divadla, kde naproti na náměstí na tržišti bylo ještě pár otevřených stánků. Na hlavním náměstí Piața Unirii bylo obrovské plátno a každý den ve 21:30 promítali film. Obešli jsme si náměstí, v Delvitě nakoupili na ráno, děti si daly kebab a vrátili se do ubytování. Na terase pak pili víno a dívali se na město. 

Celý pátek jsme měli strávit v autě. Potřebovali jsme se dostat do města Buzau, ale vzali jsme to mírně oklikou přes jezero Lacul Roșu a Bicazskou soutěsku.

Po cestě jsme míjeli zase několik koňských povozů a zajímavé byly i dvojjazyčné nápisy (maďarsko – rumunské) v mnohých vesnicích. Čím blíž k Brasovu, tím víc.

Po zhruba 4 hodinách jsme k jezeru dojeli. No netuším, co na něm lidé mají. Cestou jsme viděli hezčí místa. Ale holt Lacul Roșu je asi hodně profláklé. Spousta stánků se suvenýry a také s jídlem. Naobědvali jsme se a jeli dál. Bicazské soutěsky byly hned vedle. To už byl lepší pohled. Silnice se zařezávala mezi skály. Zážitek kazilo velké množství lidí a všudypřítomné stánky u cesty.

Sjeli jsme z hor a za městem Piatra Neamț (kde nám nad hlavou projela lanovka) jsme koupili u cesty náš první meloun (za 2,5 RON/kg). 

Za městem Roman jsme najeli na silnice E85. Ta byla speciální. Odstavný pruh byl o šířce osobního auta, takže se cesta používala jako čtyřproudovka. A jelo se svižně. Pokud jsem nedržel tempo (chvílemi i 130 km/h), byl jsem nemilosrdně vykázán do „odstavného“ pruhu, aby mě mohlo rychlejší auto předjet. A jelo se tak vesnice nevesnice. V Rumunsku se obecně jezdí svižně. A značky typu zákaz stání nebo zákaz zastavení a stání nebo maximální povolená rychlost se berou spíš informativně. Ale valit to přes dědinu 110 km/h, to už bylo i na mě moc. Ale zase jsme trochu doháněli čas, který jsme v horách ztratili.

Asi půl hodiny přes Buzau byla na cestě zácpa. Tak jsme to objížděli. Většina cest, po kterých jsme jeli, měla luxusní asfalt. Ale některé cesty, i když jsou v nížině a ve vesnici, jsou stále prašné a kamenité. A je hloupé, že to člověk z žádné mapy nevyčte. Po kamenité cestě vedla i část objížďky.

Do Buzau jsme dorazili až po 9 hodině už úplně zmožení. A to jsme ještě nemohli najít správný vchod v ohromném činžáku. Odměnou ale byl pěkný apartmán.

Bahenní sopky 

Důvodem, proč jsme se štrachali až do Buzau, byly bahenní sopky a věčné plamínky. Bahenní sopky jsou unikát, něco podobného je prý až na Krymu nebo na Islandu. Věčné plamínky jsou ještě zajímavější. Jsou to ohýnky, které hoří ze země. Ty jsou prý úplným evropským unikátem.

Bahenní sopky jsou u vesnice Besiu. Cesta tam vedla asfaltová. Kolem postávali děti a prodávaly nějaké žluté bobule. Nejdříve jsme navštívili areál sopek přímo ve vesnici hned vedle parkoviště. Za vstupné 4 RON jsme se dostali na měsíční planinu pokrytou zaschlým bahnem, kde bylo několik maličkých a jeden nebo dva větší krátery „sopky“. Bylo to zajímavé.

Navštívili jsme i druhou oblast Vulcanii Noroioşi Pâclele Mari. Bylo to nedaleko. U kempu se zaparkovalo a šlo se několik set metrů do kopce. Na návrší stála budka, kde opět vybírali 4 RON. Zde byla bahnitá planina větší a bylo tam i více sopek. 

V kempu jsme si dali pivo a nanuk a vyrazili k vesnici Terca za věčnými plamínky. Věděli jsme, že cesta bude špatná. Bylo to 30 kilometrů. Pár kilometrů za vesnicí Scorțoasa se vytratil asfalt. Pak už jsme pokračovali po prašné kamenité cestě. Za necelou hodinu jsme doskákali do vesnice Chiliile a za ní naše cesta skončila. Při pokusu vyjet kopec jsem se zahrabal do kamení. Nahoru to nešlo. Při couvání se mi auto svezlo na stranu a já se ocitnul na okraji úvozové cesty a byl jsem v pasti. Na jedničku nahoru to nešlo, zahrabal jsem se skoro až po práh auta do kamení. Tak jsem pokračoval v couvání a poněkud jsem odřel levou stranu auta o  svah. Ale podařilo se nám se odsud dostat. Terca z této strany po DJ102F tedy normálním autem dostupná není. Otočili jsme to a hodinu poskakovali zpět směrem k Buzau. Evropský unikát nám zůstal skryt. V Cănești jsme se zastavili v obchodě pro chlazenou limonádu a snědli svačinu. A víceméně jsme byli rádi, že to tak dopadlo. Pokud bychom se odtamtud nedostali, asi ještě čekáme na nějaký traktor, který by nás vytáhl.

Když jsem se na cestu díval s odstupem času, přístupnější to asi bude po DJ203K přes Vintilă Vodă (https://www.argophilia.com/news/the-living-fires-of-lopatari-a-must-see-in-romania/225611/).

Tak jsme se neslavně, nicméně šťastní, že vůbec, vrátili do ubytování. Po příjemné oddychu jsme nakoupili v Carefouru na náměstí a pak zašli na večeři do Taverna Buzoiană. Polovičku věcí neměli, ale to co měli, bylo vynikající. Oproti Oradea a Kluži bylo Buzau ospalé město, skoro bez lidí.

Severní pláže Bulharska 

Tímto první část rumunského dobrodružství skončila a vyrazili jsme k moři. Jeli jsme kolem nekonečných polí. Všude kolem cesty prodávali zeleninu – rajčata, melouny, na jednom místě i hrozny. U jedné babičky jsme u cesty koupili zelený (1,1 RON/kg) a žlutý (3 RON/kg) meloun. Byl to ten nejlepší, jaký jsme letos jedli. Pro melouny jedině pod Buzau.. Za městem Slobozia jsme najeli na dálnici na Konstantu a blížili se k hranicím. Ve frontě na hranici jsme na booking.com hledali alternativní ubytování v posledních dvou vesnicích v Rumunsku. To kdyby nás kvůli kovidu nepustili. Ale naštěstí jsme projeli. 

V Shable, kde to už dobře známe z předchozích dvou let, jsme zašli nakoupit a pak zajeli do restaurace Lavazza. Po výborném obědě jsem u piva Kamenitza čekal na zbytek rodiny, než se vykoupe. Ubytování jsem měli v Balčik Apartments in Complex Garden Palace. Dorazili jsme tam hodně po 7 hodině. Než jsme vybalili, byla téměř tma. S Eliškou jsme zkusili zajít na pláž (podle mapy.cz to mělo být kilometr), ale cesta nakreslená na mapy.cz neexistovala. 

Na severu Bulharska jsme už dříve strávili dva týdenní pobyty. Bydleli jsme v městečku Shabla a jezdili na různé pláže. Dnes jsme chtěli zkusit nějakou novou, kde jsme ještě nebyli. A druhý den našeho letošního pobytu pak zajet na naši oblíbenou pláž Bolata u výběžku Kaliakra. Zvolili jsme pláž Bendida, na kterou se jelo přes golfový resort. Z parkoviště to bylo dolů k moři asi 10 minut. Byl příliv a ohromné vlny. Vojta skočil do vody a hned se přiřítil plavčík a vyhnal ho z moře ven. Chvíli jsme bezradně postávali, pak si sbalili věci a jeli na Bolatu. Zpět na parkoviště k autu jsme se nechali vyvést vláčkem a připadali si jako VIP. Asi jezdil primárně pro klienty golfového resortu, ale svezl nás. 

Pláž Bolata považujeme za nejhezčí, co se dá na severu Bulharska najít. Kromě autíčka se zmrzlinou tu letos byl i kiosek s pitím a vařenou kukuřicí. Při zpáteční cestě jsme ve vesnici Balgarevo koupili u cesty med a výborné broskve. Některé měly přidanou hodnotu, protože v nich žili mravenci, kteří se pak večer rozlezli v apartmánu.

Vyzkoušeli jsme bazén a pak zašli na večeři do restaurace Flora Garden. Děti jsme pak nechali doma zajeli nakoupit do supermarketu.   

Druhý den u moře probíhal pohodově. Dopoledne jsme jeli zase na pláž Bolata. Ty čtyři hodiny, které jsme tam byly, se mi zdály nekonečné. Už nebyly velké vlny jako včera, moře bylo mírné, tak mě to už moc nebavilo. Většinu času jsem ležel pod deštníkem, zachumlán do osušek. To abych se nespálil. 

Večer jsme vyzkoušeli restauraci Kestena. Také velmi dobrá.

Brašov

Tím byl letošní krátký pobyt v Bulharsku u moře u konce. Před cestou do Brašova jsme se zase zastavili v restauraci Lavazza. Já tam vyřídil e-maily a zbytek rodiny se naposledy naložil do moře. Po obědě jsme odjeli do Brašova. Tam jsme dojeli po 20 hodině. Nově je v Brašově zpoplatněné parkování na ulici. Systém placení jsem úspěšně rozklíčoval a uhradil požadovaných 16 RON za den.

Manželka trvala na zastávce v Brašově zejména kvůli obrovskému trhu se zeleninou a dalšími dobrými věcmi. Den jsme proto začali návštěvou trhu Dacia. Taxíkem jsme se pak nechali odvést k lanovce na vrcholek Tampa. K nápisu BRASOV jsme prostě zase museli jít. Na oběd jsme zašli kam jinam, než do oblíbené Ceasu Rău. Kromě dobrého jídla jsmě měli i další přidanou hodnotu. Přišla tam folklórní skupina a jeden z tanečníků vyzval mou dceru k tanci. 

Odpoledne jsme se zajeli podívat do horského střediska Poiana Brašov. Vypadá to tam jako v Alpách. A protože to nebylo daleko, zajel jsem rodině ukázat pohoří Piatra Cralului a chatu Cabana Plaiul Foii na jeho okraji. Zažil jsem tam před 20 lety příjemné chvíle při přechodu Fagaraše a pak i Piatra Cralului. Když jsem se tak na ty horské štíty díval netuším, jak jsem to mohl tehdy dát. 

I v Rumunsku už je síť obchodů Auchan. V Brašově jsou dva a ten, ve kterém jsme byli, byl docela malý.

Transfagarašan a jezero Balea

V pátek jsme ještě nakoupili na trhu Dacia melouny, rajčata a papriky a vyjeli po severní straně Transfagarašan k jezeru Balea. Lacul Balea se nám nechtělo ukázat. Byla brutální mlha. Pozitivní bylo, že pro nás měli už ve 14 hodin připravený pokoj. Za hodinu to vypadalo, že se mlha trochu zvedá a vyrazili na 4,5 km krátký okruh kolem jezera. Nebo spíš nad jezerem a nad tunelem. Dostali jsme se do výšky 2418 m na vrcholek Iezerul Caprei. Nahoře byl docela vichr a několik set metrů se šlo po úzkém hřebeni a občas se muselo trochu lozit. Ne všichni členové výpravy to zvládali bez nervozity.  Ale v pořádku jsme dorazili zpět do hotelu. Zabralo nám to víc jak 3 hodiny.  Zmrzlí jsme zalezli do postelí, ze kterých se nám už nechtělo vylézat. Ani dolů na večeři.

Jako na potvoru bylo druhý den ráno nádherné azurové počasí. Katka s Eliškou si po snídani ještě vylezly přes Șaua Caprei (2315 m) k Lacul Capra. My s Vojtou a Mankou jsme se jeli projet na druhou stranu tunelu. Okolo 11 hodiny jsme odjeli domů. V Aradu jsme se zastavili na obědě a nakoupit rumunské speciality. V Budapešti pak byla povinná zastávka v Auchanu. Maďarských klobásek jsem koupil opravdu hodně. Před půlnocí jsme dorazili domů.

Celkem jsme najeli 4 092 km. A už uvažujeme, kam příští rok.