Rumunsko - přechod pohoří Retezat a návštěva města Sighisoara
pátek 24. 7. 2009 - sobota 1. 8. 2009
Fotogalerie na Google Photos:
 |
| Rumunsko Retezat 2009 |
Zápisky z cesty: Albă ca Zăpada şi şapte pitic – Romania – Retezat
Úvod (pátek)
Ivo mě vyzvedl v práci. Jeho kolega nás dovezl před nádraží. Při čekání na bratra jsme vzali zavděk promo plechovky coca-coly, kterou jsem vylepšili Captain Morganem. Ledově vychlazená láhev s rumem a kofola nám moc chutnala (Ivo měl navíc namíchané cuba libre...). Říkali jsme tomu káva a kávovali jsme mocně i ve vlaku do Přerova. EC ze severu, který vezl druhou část výpravy, měl zpoždění (jako vlastně všechny vlaky při našem cestování). Došel Malý a kávovali jsme ve čtyřech. Po půl hodině si Ivo vzpomněl, že ve vlaku z Olomouce zapomněl stan... bratr to nějak vytelefonoval, že nám ho ČD zřízenec předal ve Starém Městě. Vlak z Přerova byl plný. Dopili jsme „kávu“ a vypadli v Břeclavi z vlaku. Teprve teď jsme se všichni potkali (v docela podobné náladě) :-)
Vlak do Budapešti měl zpoždění, hrozilo, že nám ujede přípoj, na který jsme měli koupené lehátka. Atakovali jsme maďarského průvodčího, aby zavolal do Budapešti, aby na nás vlak počkal.
Vlak počkal (celkem nás přestupovalo snad 20 lidí). Mírně jsme vystřízlivěli a zalehli do lehátek.
Do hor (sobota)
Do Simerie jsme dojeli s dvouhodinovým zpožděním. Ivo měl nějaké lei tak jsme šli koupit lístky. Paní nám prodala až na vlak po 10 hodině. Když jsem to šel reklamovat, že jsme chtěli na dřívější spoj, usmála se, že je „romania time“... zapomněli jsme, že se čas posouvá o hodinu dopředu. Měli jsme spoustu času najít směnárnu (muselo se přejít přes most nad nádražím do centra města - za 1 EUR jsme dostali 4,2 RON). Malému nebylo po včerejší kávě dobře...
Několik z nás zašlo na první rumunskou kávu (bezkonkurenčně nejlevnější za 1 lei). Pak už jsme nastoupili do silně opotřebeného persoane a vystoupili ve stanici Pui. Bylo hrozné horko a cca 6 km do vesnice Hobita se nám nechtělo jít po asfaltu pěšky. Stopli jsme rumunského studenta (měl super auto i s klimatizací), který nás tam nadvakrát za 20 lei hodil. Stejný nástup do hor jsme šli v roce 2000, takže už jsme věděli, že nás v Hobitě čeká obchod s vychlazeným pivem. Právě když jsme dopíjeli na zídce druhé, projelo kolem dřevařské auto a řidič na nás křičel „Cabana Baleia“. Vylezli jsme na korbu k asi 10 Maďarům a nechali se vyvést nahoru. Ze začátku jsme se hrozně smáli tomu, jak nadskakujeme, že nás z toho bolí prdel, ale po hodině už to nešlo vydržet a někteří s nás si museli stoupnout. Po 1,5 hodině jsme byli nahoře. Řidič nic nechtěl, ale dali jsme mu 20 lei. Byli jsme hrozně zaprášení. Sešli jsme k prameni a trochu se umyli. Dřevaři nám pomohli se zorientovat. Hrozným kopcem jsme se dostali na správnou stezku. Chtěli jsme dojít na nějaké tábořiště nakreslené v mapě. To jsme nakonec přešli a stany rozdělali na poslední vhodné loučce pod kosodřevinou. Standa, já a Libor jsme uvařili „kávu“ a pak se nám ve stanech dobře usínalo. Nevadila ani mírná vichřice, trochu deště a zima.
Jezero Gales (neděle)
Než jsme se vyklubali ze stanů, najedli se, sbalili to, bylo 10.30. Cesta nebyla nic moc. Skoro hodinu jsme se prodírali hustou klečí. Nad námi se honily mraky a silně foukalo. Sluníčko ale taky chvílemi vykouklo. Za klečí nás čekaly balvany. Naštěstí kameny v sobě dobře držely, tak stačilo dávat pozor, aby noha mezi ně nesklouzla. Ale cesta na pytel. Pod jednou horou jsme minuli odbočku značky a fakultativně si na ni vylezli. Nebylo to špatné. Otevřel se nám pohled do krásných hor a na sedlo, do kterého bude nutné se vydrápat. Někteří členové dostali paniku, tam to směřujeme. V sedle jsme se supěním sundali batohy a mírně odpočinuli před sestupem o 350 m k jezeru Gales. Jezero bylo nádherné. Postavili jsme stany, najedli se. Kluci zkoušeli zapálit oheň, ale moc to nešlo. Odvážlivci šli udělat malou hygienu. Ale jak zapadalo slunce, začala být pěkná zima. U jezera jsme byli sami, tedy kromě nějakého jednotlivce, který bivakoval pod obrovským kamenem na jiném břehu jezera. Ještě jsme s Ivem zašli k prameni pro vodu a pak jsme se Standou, Liborem, Pavlem a bratrem zase namíchali „kávu“ (bylo až s podivem, kolik rumu jsme nesli). Místo kofoly jsme použili tang. V noci byla řádná zima, ale spacáky jsme naštěstí měli všichni dobré.
Jezero Bucura (pondělí)
Chtěli jsme vyjít dřív, ale o moc dřív než včera se nám to nepodařilo. S bratrem jsme sice vstávali už po 7 hodině, ale zbytek se klubal až k deváté. Odměnou za vstávání byl krásný východ slunce nad skálami a úžasné zrcadlení okolí v jezeru. Nakonec jsme přeci jenom vyšli. Zdolali jsme první sedlo. Pokecali jsme 3 slova s bačou, který nechtěl ani cigaretu, ani slivovici. Pak jsme se vydrali do druhého sedla a celí vyšťavení zakláněli hlavu. Nad námi už byla Peleaga, nejvyšší vrchol Retezatu (2508,8 m). Nahoře bylo neuvěřitelné množství lidí. A protože se začaly zase honit mraky, moc jsme se tam nezdrželi. Pod vrcholem jsme si uvařili kávu a počkali na sebe (výstup trval různým členům různý čas).
K jezeru Bucura jsme dorazili docela brzo. Bylo tam hodně stanů. Na naše 4 stany nebyl ale problém najít místo. Po posilnění jsme jenom tak seděli, popíjeli a tlachali. Ivoš s Kuchařem a Malým si dali bratrovu slivovici z roku 2004 a my ostatní slivovici „standardní“ kvality s tangem (nejlepší byla příchuť tropical). Dobrá nálada se objevila. Při cestě pro vodu k prameni jsme potkali skupinu Čechů, kteří nám dopili poslední zbytky slivovice. S bratrem Standou a Liborem jsme šli na procházku na druhý břeh jezera. Protože už slivovice nebyla, připíjeli jsme si z půlek vodou z pramene a vůbec nám to nevadilo. Celý den jsem se snažil prolobovat změnu plánu na druhý den a zajít se podívat ještě k jezeru Zanoaga, ale neuspěl jsem. Takže když nás po návratu ke stanům přepadl hlad, mohli jsme sníst skoro celý zbytek zásob, protože to byl poslední večer v horách.
Complex turistii Cheile Butii (úterý)
Čekal nás sestup nádherným údolím. Proudily tam spousty lidí, mnozí bez batohů a v polobotkách. Odpověď na otázku „jak je to možné“ jsme dostali v zápětí – pod tábořištěm u soutoku potoků Bucura a Peleaga bylo parkoviště plné aut...
Zvládli jsme poslední výstup do sedla. Nahoře byla krásná louka s jezírky, ve kterých se cákali koně. Naposledy jsme se ohlédli na skalnatý masiv Retezatu, poprvé a naposledy se skupinově vyfotili a prudkým sestupem slezli ke Cabana Buta. Objednali jsme si jídlo, někdo vepřové (20 lei) a někdo pstruha (12 lei). Chatař si vzal udici a šel chytnout pstruhy do nádrže, ve které je asi choval. Já jsem se šel mezitím řádně umýt do ledového potoka. Jídlo bylo dobré. Přidali jsme si hranolky a okurkový salát. Utábořit jsme se chtěli pod chatou, ale nějak jsme to tábořiště přešli. Domluva byla, že zacampujeme na nejbližší loučce. Ale protože jsme po 2 hodinách chůze na žádnou nenarazili a kluky to nějak hnalo dolů, došli jsme až k turistickému komplexu. S Ivem jsme šli hledat vhodné místo na stan. Plácek jsme našli, ale mezitím se bratr s Malým rozhodli, že si pronajmou pokoj. Ušili si na sebe pěknou boudu, protože jsme se tam postupně všichni osprchovali a na noc nechali batohy. Stany jsme postavili jenom dva. V mém jsme pak spali ve třech s Kuchařem a Ivem. V hospodě jsme si dali večeři a šli brzo spát. Ráno jsme museli stihnout autobus v 8 hodin.
Cestování busem a vlakem (středa)
Budík byl opravdu v 6.30. Složili jsme mokré stany a kráčeli na autobus. Z avizovaných 10 minut k zastávce bylo nakonec bylo asi 15, ale stihli jsme to (mikrobus za 3,5 lei). V Uricani jsme přesedli na další bus do Petrosani, tentokrát velký, který měl místo jednoho okna překližku (5 lei). V Petrosani se Malej zeptal kolemjdoucí paní, kde je vlakové nádraží (za hodinu nám jel vlak, kterým do do Simerie trvá 2,5 hod). Paní byla akční u nějakého překupníka zajistila pro nás dodávku do Simerie za neuvěřitelných 50 lei pro všechny (vlaková jízdenka stojí 8 lei). Dodávka dojela za chvíli. Sice neměla sedadla a připadali jsme si jako pytle s cementem, ale tu hodinu a půl se to dalo vydržet. Akorát v jednom místě řidič sjel z hlavní cesty a asi 20 minut jel po nějaké polňačce. Docela jsme se začali bát, že nás unese a budeme muset do konce života sklízet na poli kukuřici. Absolutně mimo očekávání jsme stihli vlak ve 12.06 a s jedním přestupem v Teius jsme po 16 hodině dojeli do Sighisoary. Ve vlaku jsme hráli karty, tak to celkem uteklo. Bylo hrozné vedro a do nás úplně zasyčelo pivo, které jsme si dali v první hospodě před nádražím. S Ivem jsme šli hledat ubytování. Po 40 metrech jsme narazili na Hotel GIA, který měl pokoj pro 7 za 35 lei/osoba – no, co pokoje pro 6 jsme přenesli ještě jednu postel. Mladý týpek nám pak sám od sebe nabídl 2 lei slevu.
Ubytovali jsme se a vyrazili na večeři. Pizza v Pizzerii Quatro Amigos byla výtečná. Stejně tak první čepované pivko v Rumunsku na zahrádce u jedné kořalny. Večer jsme konečně zahráli poker a Standa nás všechny oškubal.
Sighisoara (čtvrtek)
Řádně jsme pospali. Malej s Kuchařem šli vyměnit peníze, aby bylo na lehátko. Lehátkové lístky (75 lei) ale už nebyly, tak jsme museli koupit normální místenky (13 lei). Pak jsme zašli na hrad – památku Unesco. No ještě než jsme tam došli, tak jsme si dali na náměstí oběd... Hrad byl pěkný. Hodně to tam opravují a až to dokončí, tak nebude poznat, že jsme v Rumunsku. Prohlídka nás zmohl tak to nešlo jinak, než zajít na pivko. Objevili jsme točený Bergenbier a někteří z nás si ho dali s mititei. Unavení jsme došli na hotel a posilnili se odpoledním spánkem. Po spánku zase vyhládlo a šlo se do pizzerie jako o den dřív. S Malým, bratrem a Kuchařem jsme se zastavili v kořalně na una suta grama. Došli jsme za klukama do pizerky. Žádný další stůl nebyl prázdný a tak jsme se všichni přesunuli na točený Bergenbier. Tentokrát nás obsluhovala pěkná servírka, které jsme se představili jako „7 trpaslíků“ a ona byla naše „Sněhurka“ - Albă ca Zăpada şi şapte pitic. V dobré náladě jsme došli na hotel a chtěli si zahrát poker. Libor ale zjistil, že nemá telefon. Standa na něj zavolal a na druhé straně mu někdo anglicky slíbil, že ho do půl hodiny přinese. A opravdu. Dorazily 2 Autralanky, které telefon našli nedaleko pizerky. Libor byl rád, my jsme byli rádi, Autralanky byly rády, že mají s kým pokecat a při pivku nám to vydrželo skoro do 2 do rána. Holky byly silně nadržené, ale nikdo z nás se neobětoval :-)) Navíc jsme byli oslabení – Ivo šel brzo spát, že je mu špatně.
Odjezd (pátek)
Do 11 jsme museli vypadnou z hotelu. Ivo byl nemocný, měl horečku tak si připlatil, aby mohl ležet. Zašli jsme na vrcholek nad městem k Vila Franka s pěkným výhledem. Restaurace vypadala velmi honosně, jako někde v Rakousku. Taky tam pak dojel autobus plný nějakých penzionovaných Němců. Místo rozhledů jsme museli rychle do hotelu, protože bratr neměl peněženku (ve které měl všechno) a bylo nutné zjistit, jestli ji ztratil, nebo nechal v batohu v hotelu (naštěstí druhá varianta byla správná). Na oběd jsme zašli za naší Sněhurkou. Po procházce městem jsme ještě s Malým zašli do kořalny, jako včera. Místo babky tam byl dědek, úplně opilý a za 20 lei nám posupně vrátil 10 lei, takže jsme měli una suta grama poměrně levné. Potom už jsme zašli na poslední jídlo (do pizzerie), utratili lei v obchodě, vyzvedli Iva a batohy a šli na vlak ve 21.26 do Budapešti. Měl samozřejmě zpoždění.
Domů (sobota)
Do Budapešti dorazil se zpožděním 3 hodiny! Ivo, Standa a Libor pokračovali hned domů (Ivovi už bylo líp, ale dobře ne). Já s bratrem, Malým a Kuchařem jsme se šli ještě zrekreovat do lázní Széchenyi Gyógyfürdő. Pokračovat jsme chtěli vlakem v 15,28 a naivně jsme si mysleli, že ve 21 budeme doma. Po uložení batohů do úschovny a výměně peněz (pozor, na nádraží měli opravdu zlodějské kursy, stačilo ale vyjít před nádraží) jsme zašli do řeznictví na teplou maďarskou klobásu. Do lázní jsme šli pěšky, nebylo to daleko. Lázně nezklamaly. Voda parádní, krásný relax. Jinak celá Budapešť je moc pěkné město. Připomíná mi Paříž. Na cestě z lázní na nádraží jsme se stavili na kávu a pivko a v obchodě před nádražím utratili forinty. Tabule s odjezdy nám přivodila šok – nejdřív 70 min. zpoždění, pak 90, pak 110 ... no nic, šli jsme si opět vyměnit a dát si další kávu a pivo.
Do Břeclavi jsme dojeli před 22 hodinou. Kuchařovi jel vlak v 0,18 do Bohumína (nezastavoval v Přerově) a já s bratrem a Malým jsme museli počkat na vlak v 1,26. Hrůzná představa. Čas jsme trávili v restauraci Park. Po návratu na nádraží už tam vlak 0,18 stál a měl napsáno 50 minut zpoždění :-))) Nějací hodně naštvaní lidé ale vyjednali, že vlak bude mimořádně zastavovat i Přerově (hurá). Tam jsme se Kuchařem rozloučili.
Důležité odkazy:
Mapa pohoří Retezat, podle které jsme šli.
http://tradusrl.com/ slovník rumunsko-anglický
www.cfr.ro (mersul trenurilor - jízdní řád)