Slovinsko - Triglav, Soča, Lublaň 2008

Odjezd v neděli 8. června 2008, návrat v sobotu 14. června 2008

Posádka Opelu Astra: Jirka (já), Mirek (bratr), Michal (Malej), Štefan (Pišta)

Fotoalbum na Google Photos: https://photos.app.goo.gl/rXtwXfg4a74StNJW8

V neděli jsme vyjeli ve třech vlakem z Přerova už kolem 7 hodiny. S Malým jsme zašli na kávu do jídelního vozu. Byl blechoidní a měli jenom turka.  Po desáté nás čekal v Bratislavě Pišta. Atmosféra před nádražím připomínala místa hodně víc na jihovýchod. Hodili jsme bágly do auta a podlehli jsme situaci - dali si pivko na stojáka v úchvatném bufetu.

Okolo 10.30 jsme vyjeli. Cesta po dálnici ubíhala velmi rychle. Míjeli jsme hodně fotbalových fanoušků, ale už nevím, na jaký zápas jeli. Stavili jsme se v Oldtimeru, kde nás chytil první déšť (a pak už nás neopustil). Přemýšleli jsme, že se stavíme v Medvědí soutěsce, ale nějak z toho sešlo. Projeli jsme kolem Klagenfurtu a ocitli se na hranicích se Slovinskem. Projeli jsme Karawanken tunel (tuším 8 euro) a zastavili na první slovinské benzince u  Jesenice. Cílem bylo Bohijnské jezero. Celou cestu nás krásně navigovala „Gábika“, která nás dovedla do osady Ukanc, kde končila cesta.  Zastavili jsme před  Kočou pri Savici (660 m). Protože dost pršelo na nic jsme nečekali a šli na pivko. Nabízeli „ležiště“ za 12. Vzali jsme to. Ležiště byla místnost nad nějakou garáží nebo dřevníkem, ve které bylo asi 15 postelí vedle sebe. Vůbec to nevadilo, byli jsme tam jediní.

Protože přestalo pršet, zašli jsme se ještě podívat na vodopád Savica. Byl to úchvatný pohled. Za vstup se platilo vstupné (2,5?), ale stálo to za to. Po návratu jsme pojedli z vlastních zásob a šli spát.

Druhý den jsme vyrazili na okružní výlet. Našel jsem to na internetu i s popisem. Bohužel chyběl údaj o počtu kilometrů... Na mapě, kterou jsme včera koupili, to taky nevypadalo nějak extrémně daleko.

Nejdřív jsme šplhali nahoru k Černému jezeru (1294 m). Byl to výstup srázem, postupně jsme se dostali na úroveň Savického vodopádu, pak nad něj a nakonec zůstal hluboko pod námi. K vodopádu se dalo zajít, ale nebyl z téhle strany vidět. Výstup nebyl nijak technicky náročný – až na to převýšení, a stál za to. Hučení vody, po přechodu vrcholu náhle ustalo a po chvíli se objevilo nádherné jezero. Po krátkém odpočinku jsme šli dál směrem na Planinu Viševník (1615 m). Tam nás zaskočil déšť. Zašili jsme se do nějakého kozího chlívku a čekání na lepší počasí využili k obědu (proběhla hitparáda konzerv všeho druhu). Mrak se přehnal. Dalším bodem byla Koča na Planine pri Jezeru. Na škole v přírodě tam právě končila velká skupina dětí. Sedli jsme venku s výhledem na krásné jezero. Začalo zase pršet a zahnalo nás to dovnitř. Byla tam spousta dětí, ale ještě jsme se tam vlezli.

V dešti jsme vyrazili dál. Cesta už se svažovala až ke Kosijevu domu na Vogarju (pěkný výhled na Bohinjské jezero) a do Staré Fužiny byl pěkný sešup. Došli jsme tam někdy v 19 hodin. V hospodě jsme dali večeři a pivo a vůbec jsme si nechtěli připustit, že domů to máme ještě pěkně daleko. Pak už následovala pouze mechanická chůze, poslední 1,5 hodiny v úplné tmě. Ve 22.30 jsme dorazili úplně hin... Pišta vyjednal u báby sprchu (tuším, že chtěla 2,5 EUR za jednoho). Zaplatili jsme za 2 a osprchovali se všichni.

Byli jsme úplně zrychtovaní a to měla být pohodová procházka nalehko. Zmožené nohy jsme natřeli proti bolesti a šli spát.

Další den jsme si udělali odpočinkový. Původní záměr byl jiný, ale nešlo to. Dobelhali jsme se k autu, a nad mapou spekulovali, kudy na Triglav. Chtěli jsme dojet na parkoviště Rudno Pole (protože mělo nejvyšší nadmořskou výšku) a dojít na Vodnikov dom. Paní chatařka nám ale říkala, že Vodnikov dom je zavřený a jediné, co je otevřené je Triglavski dom na Kredarici. Takže nápad padl. Dohodli jsme se, že zkusíme Aljažev dom  v dolině Vrata a odtud půjdeme nahoru.

Opět neplánovaně jsme hned za Ukancem zastavili u lanovky a nechali se za 8 EUR (prodali nám to za studentskou cenu) vyvézt na Vogel. Bylo to super. Krásný výhled na jezero, na Triglav. Trochu jsme to tam nahoře pochodili (tzn. šli jsme tam a zpátky) a jeli dolů. V Bohinjské Bistrici jsme dali oběd (velmi dlouhý), zašli se podívat na nádraží (Mirova prosba) a pak už do Jesenice a přes Mojstranu do Aljažev dom. Dojeli jsme tam kolem 20 hodiny. Jednoduchým dotazem jsme zjistili, že nahoru se nedostanem – všude je tam sníh a bez vybavení to není průchodné. Jako poslední možnost nás napadlo jít vedlejší dolinou. Takže nás čekala jízda zpět do Mojstrany a pak do doliny Krma. Nebyla to vůbec špatná volba. Kovinarska koča, kam jsme dojeli něco po deváté hodině, byla volná a docela pěkná. Za nocleh chtěli 9 (???) nebo 13 (???). Paní chatařka pekla a dala nám ochutnat. Byla tam taková pěkná domácká atmosféra.

Ráno jsme se autem přiblížili na poslední parkoviště a začali stoupat.Šli jsme širokým kamenitým kotlem. Cesta mírně stoupala, potom už víc, až jsme se z toho unavili. Polední oddych jsme si dali u nějaké chaty (asi pro lesníky). Chata měla zastřešenou verandu. Po obědě jsme se strmým kopcem vydali dál. Na rozcestí jsme zvolili cestu vlevo přes Konjski preval. Po pár stech metrech nás zaskočilo obrovské sněhové pole – zasahovalo přes celou šířku sedla a dlouhé bylo tak 300 metrů (??). Michalovi se nějak nechtělo dál (šlo po tom jít, ale těžko říct, co by se stalo, kdyby nohy uklouzly a člověk jel dolů po batohu...). Spolu jsme se vrátili k rozcestí a obešli to. Mirek s Pištou šli dál. Po asi hodině a půl jsme se sešli na rozcestí u Ivačičevy jamy. Čekala nás poslední část výstupu hodně strmým kopce. Nahoře se dala tušit Kredarica a vedle ní se tyčil Triglav. Počasí se hodně rychle kazilo. Cesta se klikatila, občas jsme museli překonat sněhové pole (Malej se to vždycky snažil obejít). Akorát když začalo pršet, dorazili jsme do chaty. Asi 15 minut jsem jenom seděl, hlavu v dlaních a vydýchával... Chatař nám dal pokoj pro 4 za cenu ležiště (16 EUR). Kluci šli dolů do hospody a já se zahříval ve spacáku. Až teplá čínská polévka mě trošku postavila na nohy. V chatě byla hrozná zima. Venku teplota klesala snad až ke 4 stupňům. Dolů do hospody jsem si vzal spacák a celý se zakutal. Hráli jsme karty, popíjeli kořalku. Přidal se k nám Izraelec (došel chvíli po nás s přítelkyní Izraelkou – nesl neuvěřitelně velký batoh a slečna šla skoro nalehko. Ale i to jí skolilo a šla spát. Izraelce jsme mírně obrali v pokru a pak ještě pokecali s Rumunem a Maďarem. Byli to majitelé nějaké reklamní agentury. Prý se poměry v Rumunsku změnily, všechno tam zdražilo.

Na  vrchol Triglavu to bylo cca hodinu. Ráno nad náma ale vyhrálo počasí. Byl vichr, 4 stupně nad nulou, pršelo a byla mlha s viditelností tak 20 metrů. Chatař prohodil, že teď je nejlepší doba na to vyjít, že se počasí ještě zhorší... Tak jsme se vydali dolů. Nahoru na vrchol by šel snad jen sebevrah. Škoda, ale aspoň se tam máme proč vrátit.

Dolů jsme šli stejnou cestou.  Úspěšně jsme zdolali sníh (s občasným probořením do půlky stehen). Tentokrát jsme šli všichni na okolo, abychom se vyhnuli Konjskemu prevalu. Na verandě lesnické chaty jsme se opět zastavili na oběd. Akorát začalo silněji pršet. Ze zdola došla skupinka Čechů, které jsme od cesty nahoru odrazovali. Ale byli stateční a šli. Na další cestě jsme potkali slovinské a české vojáky, jak si to ve štrúdlu supí nahoru. Prý měli nějaké společné cvičení. Po pár minutách jsem našel vojenské lano – pěkný suvenýr.

Odpoledne jsme došli k autu. A pak se zase ubytovali v Kovinarské Koči.

Celou dobu už od neděle nás Pišta připravoval na to, že půjdeme na raft na Soču. Já jsem z toho měl docela strach a ani Malej s bratrem nebyli nijak zvlášť nadšení. Pišta ale vytrval a tak další cesta vedla do města Bovec a do campu Vodenca. Mezitím nás ale v Mojstraně v pizerii na rozcestí mezi dolinou Krma a Vrata čekal super oběd (smažený sýr za 3 a pivo za 1,6).  Z Kranjské Gory jsme to vzali přes sedlo Vršič a Trentu. Nám, co jsme se vezli se to líbilo, ale Pišta byl z 50 zatáček nahoru a 50 zatáček dolů docela vyšťavený. Do campu jsme dojeli kolem 17 hodiny. Dali jsme si sprchu, „ubytovali“ se ve stanu a zapadli do campového baru. Provozovali to tam Slováci, takže ceny byly v Sk a velmi lidové (točené pivo do dvacky, panák hruškovice s hruškou za 35 Sk – to bylo naše večerní pití). Mastili jsme karty a docela pozdě zalehli.

Ráno nás čekal raft do Soči (1000 Sk). I když se v kempu dalo posnídat, dali jsme přednost vlastním zásobám. S Pištou jsme zajeli do Bovce pro čerstvé pečivo. Počasí nás zase vypeklo. Pršelo a foukalo. Vyfasovali jsme neopreny. Na neoprén nás ještě vybavili šusťákovýma bundama. Popadli jsme rafty, odnesli je k vodě a nastoupili. Kormidelník spráskl rukama, když slyšel, že na tom sedíme (kromě Pišty) poprvé.

Plavba byla úžasná. Kdyby bylo pěkně, tak to byl absolutní zážitek. Za deště a vichru jsme radši víc pádlovali, abychom se zahřáli. Občas tam byla divoká soutěska, jednou jsme najeli na kámen a nemohli dolů. A taky bratr se na jednom místě sesunul zadkem do vody, ale vybral to.

Šťastní, že jsme přežili, jsme dojeli, donesli čluny na parkoviště a čekali na odvoz. Z větru se stala vichřice a byla fakt totální zima. Konečně dojely auta s věcma na převlečení. Shodili jsme mokré neopreny, nasoukali se do suchého a bylo líp.

Dali jsme Pištovi za pravdu, že to i tak stálo za to.

Rozloučili jsme se s kempem a odjeli směrem Lublaň. Pišta už nechtěl ani slyšet o cestě přes Trento. Zkusili jsme delší cestu přes sedlo Predel, přes Itálii. Bylo hnusně, pršelo a vůbec se asi Pištovi dobře nejelo. V jakési italské kavárně jsme se zastavili na preso (bratr byl vtáhlý a čekal na nás v autě), s Malým jsme zkusili sudové víno (dobré) a jelo se dál.

V podvečer jsme dojeli do Lublaně. Hostel Aladin, který jsme si našli, měl naštěstí volno (23 EUR). Busem jsme se dostali do centra. Nejdřív jsme šli „ukojit“ hlad – (jak se jmenovala ta hospoda už nevím). S bratrem jsem si dali maxi pizzu za 13, Malej s Pištou každý svoji pizzu normální velikosti. No sníst se do skoro nedalo.

Mírně jsme si prochodili centrum. V jednom parku bylo nějaké vystoupení místní populární skupiny, lidi to docela prožívali.

Pro návrat do Hostelu Aladin, který byl tak cca 3 - 4 km od centra, jsme se snažili použít autobus. Autobus se stejným číslem, jaký jsme použili při cestě do města nás ale zavezl úplně někam jinam a dalším busem jsem se dostali na místo, odkud jsme vyjeli. S bratrem jsme zvolili „zdravotní noční procházku“. Malej s Pištou se snažili najít správný bus. S bráchou jsem došli do hostelu, umyli se a šli spát. Pak teprve došli Pišta s Malým – tak dlouho hledali autobus, až dojeli taxíkem :-)

Poslední den jsme se ještě zajeli podívat na hrad. Vyšli jsme na věž (tuším 2 EUR opět studentská cena). Byl tam pěkný rozhled po městě. Ale město nic moc. Lublaň je docela malá a kromě historického centra to dokola byl samý panelák.

Na předměstí jsme zaskočili do Mercatoru na nákup. S taškama plnými piva, vína, kávy a klobás jsme se teď už definitivně začali přibližovat Bratislavě. Tentokrát jsme to vzali přes Maribor. Na rakouské dálnici nám Pišta zase zastavil v Oldtimeru – fakt pěkný motorest. Na sídlišti Petržalka jsme výlet zakončili haluškama a pivem (bylo tam snad ještě dráž, než ve Slovinsku). Pišta nás zkasíroval za cestu – už nevím, kolik chtěl (tuším 35 EUR), ale bylo to silně pod moje očekávání. Zavezl nás na nádraží a vlak nás ve 21 hodin vyplivl v Přerově. A to byl konec.