Ukrajina – Gorgany (Horhany), hora Popaďa a Truskavec

13. – 20. července 2013

Naše cesta začala vlastně už v pátek. Všech 10 účastníků se postupně sešlo v nočním rychlíku Excelsior. Kluci z jižních Čech už byli ve vlaku, zatímco jsme s Michalem, doktorandem a bratrem popíjeli pivko na zahrádce u nádraží. Po krátkém spánku v Michalově náměstkovské kanceláři jsme se naštěstí včas probudili a nalodili se do Excelsioru. V Bohumíně přistoupili Karin, Ivo a Big.

V 9.45 jsme byli v Košicích. Měli jsme skoro 3 hodiny čas do odjezdu autobusu do Užgorodu (8 EUR). Byli jsme se podívat v Košicích na náměstí a v restauraci s divným názvem Med Malina jsme si dali oběd. Pak už jsme za začínajícího deště nastoupili do autobusu čínské výroby a odjeli směr Užgorod. Autobus v 16 hodin do Chustu nám kvůli zdržení na hranici ujel. S Michalem jsme ale hned zašli na kávu za 2,5 hřivny (docela pitelné preso) s párkem v rohlíku. A panáčka jsme si dali.

Užgorod - Německá Mokrá

Další bus v 18.15 nás nevzal (byla to malá maršrutka, kam by se naše desetičlenná skupina s báglama nevměstila). Museli jsme v přilehlém stánku při pivu, boršči, pelmeněch a rezni vydržet do 20 hodin, kdy jel velký ikarus (40 hřiven). Do Chustu jsme přijeli o půl dvanácté. Hned vedle nádraží byl hotel (Karpaty Hotel), kde Michal udělal dopředu velmi prozřetelně rezervaci. Perfektní pokoje za 110 hřiven na jednoho. Rychle jsme se ubytovali a zašli do vedlejší hospody. Tam měla oslavu nějaká místní mafie, nebo spíše děti mafiánů. Dva mladíci zpívali a omladina, docela naparáděná, tam perfektně trsala. V takovém prostředí ani nevadilo, že točili Staropramen (a nebo flaškový Oboloň). Když jsem šel pak objednávat další piva, zaujala mě láhev s nápisem STATUS. Na dotaz „Što takóje STATUS?“ byla odpověď „Éto vódka.“ A už jsme měli objednané panáky pro všechny a v dalších dnech se už nechodilo na vodku, ale na STATUS. No byli jsme tam do 3 hodin do rána.

Ráno byl problém se vstáváním. V 8.15 jsme měli být nastoupení před hotelem, ale hlavně kluky z Čech něco řádně zdrželo. Při čekání, než budeme komplet, jsme zašli do obchodu naproti – musím říct, že na Ukrajinu to byl nejmodernější obchod a i na české poměry byl pěkný a dobře zásobený. Akorát tam bylo velké množství prodavaček.

Stihli jsme etalon (taková větší maršrutka) v 9.40 do Tačivu (za 10). Tam jsme přelezli do maršrutky směr Usť-Čorná (za 40). Autobus jel do Lopuchivu, ale přes velké protesty asi 5 cestujících nás za 200 hřiven za všechny zavezl těch 8 km do Německé Mokré. Těch 8 km zabralo asi 30 minut jízdy, cesta se ztratila už dávno před Usť-Čornou a tady už byla taková horší polňačka. Řidič nás vyhodil před obchodem, který naštěstí zanedlouho otevíral. Než otevřel, něco jsme pojedli a radili se, co budeme v tom dešti dělat. V obchodě jsme domluvili náklaďák do Chrestu, našeho výchozího bodu do hor. Těch 15 km nemělo cenu šlapat. Cesta byla občas úplně pod vodou, jenom kaluže nebo moře bahna. Náklaďák ty kaluže a bahno rozstřikoval s lehkostí, ale šlo by se tam pěkně blbě. Auto jsme domluvili s člověkem, který se nechal říkal „Major“. Cena byla 400 za auto a 50 Majorovi za doprovod. Auto přijelo za necelou hodinu, na korbě byly dvě lavice, nad nima stříška z plachty a na korbě směs vody a nafty. Nevím proč, ale jenom můj batoh při cestě spadl popruhama dolů, takže popruhy byly celé nasáklé od nafty. Nejdřív jsem myslel, že je to jenom špinavé a šel jsem si popruhy umýt do řeky. Ale když jsem na to sáhl s mokrou rukou, bylo to mastné. Snažil jsem se čistit papírovýma kapesníkama a po spotřebování dvou balíčků a žádném výsledku jsem začal mít pocity beznaděje. Od pana dřevaře (Chrest byla vlastně jenom nějaká ubytovna pro dřevaře) jsem dostal špinavý hadr, od Iva několik vlhčených kapesníků (původně určených na prdelky miminek), bylo to pořád špinavé, ale pak už bylo třeba vyrazit. Docela pršelo, natáhli jsme si pláštěnky a vydali se směrem k řece. Pan dřevař  nám ukázal dvě klády, po kterých se dalo přejít. Klouzalo to, pružilo to, ale nikdo do vody nespadl (i když jsem měl vsazeno na sebe). Ivo, Kajka a Big dali přednost brodu. Pán nám ještě doporučil jít přímo do kopce, ne po značce, že je to blíž. Dnešním cílem totiž bylo jenom tábořiště na prvním hřebenu. A opravdu jsme po více jak hodinovém výstupu dorazili na hřeben (na mapě označen jako Nemeckij pet/Ruskij puť), dali jsme se cca 300 m vpravo a narazili na tábořiště s jednoduchou stříškou (takový větší krmelec). V krmelci se spát nedalo, bylo tam větší množství odpadků – Ukrajinci si zjevně s nošením odpadků z hor do údolí hlavu nelámou. Postavili jsme stany, zašli pro dřevo a udělali oheň. Podle mapy tam měla být voda, ale pramen jsme nenašli. Po jídle se povídalo, pila „káva“, pak i Status. Na ohni jsme sušili různé části oblečení. Nejvíc se sušení podařilo Bigovi, z ponožky mu zůstal jenom ohořelý kousek.

Cesta na Popadu

Pondělní ráno bylo opět deštivé. Při dešťové pauze jsme vylezli ze stanů a už zase za deště se pod přístřeškem posnídalo. Při další dešťové pauze snad až někdy v 11 hodin jsme sbalili stany a připravili se na vyjití. Big se chtěl zbavit mokrého trička, s radostí jsem si ho vzal a pokračoval v čištění popruhů od nafty…

Vrátili jsme se zpět na hřeben a po chvíli narazili na modrou značku. Hned na začátku vedla cesta přes vysokou trávu. Takže promokl i ten, kdo měl dosud suché kalhoty (tedy kromě Iva, který měl i gatě goretexové). Nálada byla skvělá, maličko vylézalo sluníčko, cesta vedla jenom mírným stoupáním přes louku, pak lesem kolem hraničních patníků. Kolem bylo hodně suchých a popadaných stromů. Cesta byla občas hodně bahnitá, občas jsme museli mokrou trávou. Popadaných stromů přes cestu bylo stále více. Po dvou hodinách se začali stupňovat požadavky na obědovou přestávku, ale šlo se dál. Po dalších 40 minutách jsme došli na vhodné obědové místo, takové malé tábořiště (mezi patníkem 62/11 a 63). A akorát začalo zase pršet. A pořádně. Za deště jsme pojedli. Big si udělal perfektní přístřešek. Za stálého deště jsme vyšli dál. Čekala nás opičí dráha. Pomalu každý metr jeden spadlý strom, někdy i tři. S pláštěnkama se to zdolávalo docela obtížně. Pak pršet zase přestalo a zrovna v tom okamžiku jsme dorazili na první kamenné pole. Bylo to krásné. Na chvíli vyšlo sluníčko, celé to tam ozářilo a na chvíli se udělal krásný výhled na okolní hory. Všude kolem byly zralé borůvky, tak jsem trhal borůvky a rozhlížel se kolem. Bohužel po pár minutách celé to představení skončilo a vrátili jsme se k obvyklému dešti a mlze. Dorazili jsme na sedlo, odkud byla Popada už jenom 1 km. Na mapě bylo nakreslené tábořiště, ale netuším, kde ve skutečnosti bylo, možná někde mezi kosodřevinou. Skupinka Ivo, Kajka, Karin a jihočeští vyrazili jako draci nahoru, my 4 jsme se táhli za nima. Šlo se po velkých kamenech porostlých lišejníky, které mokré hodně klouzaly, takže to šlo hodně pomalu. Výstup byl nekonečný. V kamenech byly občas vyhloubené zákopy, prý z 1. světové války, vypadalo to zajímavě. Vůbec jsem si nedovedl představit, jak tam v takovém heblu někdo válčí. Potkali jsme první turisty, odhadem 10 lidí ve dvou skupinkách nám šli naproti. Dva mladíci měli na nohách obyčejné kecky, úplně zničené, no snad dorazili. Doválčili jsme to na vrchol Popada (1740 m), kde byla první část naší výpravy už úplně zmrzlá, hlavně Poly byl úplně  promodralý. Když se nahoru dohrabal i bratr s Michalem, tak už první část výpravy odcházela. Nahoře poměrně dost foukalo, byla zima a bohužel mizerný výhled. Takže bohužel nemáme skupinové foto, které by si toto místo jinak určitě zasloužilo.

Vzal jsem si na sebe další tričko, bratrovi jsem vzal stan (vypadal, že tam odpadne) a vyrazil jsem. Už jsme měli před sebou jenom sestup do sedla a přes Malou Popadu (1598 m) a dolů 1 km na tábořiště. Šel jsem sám, v pláštěnce, v husté kleči a nemyslel jsem vůbec na nic. Byla to paráda. Déšť ve spojitosti s kusem cesty, převýšením (a žádnou fyzičkou) způsobil, že tábořiště vypadalo jako fata morgána. Rozdělali jsme stan, do kterého Michal rychle zalezl a už ten den nevylezl. Problém byl s vodou. Pramen byl necelý 1 km dolů. Obětoval se Ivo a s Kajkou tam zašel. Po hodině a půl se vrátil, batoh plný PETek s vodou. Voda měla žluto-zelenou barvu. Ten večer a druhý den ráno jsme ji ještě převařovali (protože můj Sanosil, který jsem koupil na Ukrajinu, zůstal doma). Ale druhý den už jsme ji pili normálně. A přežili jsme.

Ten večer se ani moc nejedlo, ani moc nemluvilo a šlo se spát docela brzy. Celý den v dešti na náladě moc nepřidá.

Grofa

Úterní ráno nás opět vzbudily kapky deště. Pak ale pršet přestalo a na chvíli mocně zasvítilo sluníčko. Bylo jako ve skleníku. Nicméně po chvíli začalo znovu pršet. Morálka byla v háji. Mocně se lobovalo za to, kam se půjde dál. Spousta členů skupiny už chtěla co nejdřív do Osmolody, ostatní ještě na horu Grofa a za ní přespat v turistické útulně. Hodně pomohla informace od procházejících Poláků, že spali v turistické útulně po Grofou, ale z druhé strany, z té naší – ta na mapě nakreslená nebyla (byl tam obrázek pro kiosek). Bylo rozhodnuto, že tam dorazíme a kdo bude chtít,  zajde si na Grofu. Mezitím se stal zázrak. Mraky se roztrhaly a na promáčenou zem opět zasvítilo slunce. Pak na chvíli ještě trochu zapršelo (asi aby se neřeklo, nicméně zbytečně jsme sbalili mokrý stan), ale sluníčko zase vykouklo a na zbytek cesty bylo po dešti.

K odchodu jsme se vyhrabali snad až po 12 hodině. Přešli jsme vrchol Parenkie (1736 m) a po sestupu jsme složili bágly v útulně. Parádní dvoupatrová chatka. Dole byly uprostřed kamna a vlevo a vpravo ležiště pro cca 5 lidí. Nahoru se šlo po příkrých schodech a bylo tam místo taky tak pro 10 lidí a perfektní stůl na hraní karet. Před chatkou byl stolek s lavicemi a pár metrů studánka s čistou vodou. Kadibudka pár metrů opodál byla ale pouze pro otrlé. Na mapě je to místo označeno jako polonina Plyśce. Pěkně jsme se tam rozložili, najedli se a šestičlenná skupinka vyrazila na Grofu. Dole se hrál poker. Z Grofy (1748 m) byl krásný rozhled. Bohužel už na jednu stranu bylo vidět civilizaci (vesnice Osmoloda). To z Popady byly vidět (teda pokud by nebyla mlha) pouze hory všude kolem. Seděli jsem tam pěkně dlouho a koukali. Po  návratu kluci udělali oheň, přikládalo se zelenýma jehličnatýma větvema, takže kouř byl mocný. Big si svérázným způsobem opékal klobásky. Vypili jsme vitacit s poslední slivovicí a postupně se dali na kutě. Nahoře se ještě odehrál soubor ve ferblu.

Osmoloda - Stryj

Cíl dalšího dne nebyl znám, věděli jsme jenom směr. V každém případě jsme chtěli ráno vyjít dříve než obvykle. To se moc nepodařilo. Tak se jedna skupinka (ta pomalejší) vydala napřed. Čekal nás už jenom sestup údolím Kotelce, nějaké 3 hodiny cesty. Zpočátku bylo klesání poměrně výrazné a dorazilo až k potoku Kotelec. Cesta pokračovala po úzké pěšince stále kolem potoka. Byl to krásný úsek, občas kamenopád, malé kaskády na potoku, všude kolem hory. Pak se cesta rozšířila na standardní „polňačku“. Mysleli jsme si, že už bude dál nuda, ale asi 300 m vedla cesta korytem potoka. Pak už nás občas potrápil řádně rozbahněný úsek, ale mírným klesáním jsme dorazili na rozcestí asi 1 km před Osmolodou. Přešli jsme železný most a za chvíli jsme byli ve vesnici. Minuli jsme něco jako kemp – krásné nové přístřešky, připravená ohniště, posezení. Akorát tam nebyl žádný stan, asi to byl výsledek nějakého dotačního projektu.

V prvním magazínu jsme si dali pivko (paní měla točené za 5 hřiven) a počkali na ostatní, kteří za pár minut dorazili. Magazín se stal naší základnou. S Mirou a panem Doktorandem jsme podnikli průzkum Osmolody a našli jsme pouze několik krav, jeden obchod a jedno „kafé“, ale ten náš první obchod vypadal nejlíp. Měl i venkovní posezení, kde odpočívali i Poláci. Prošli kus Horhan a chystali se zpět nahoru do hor. Docela jsem jim záviděl. Autobus nám jel v 16.20. Sice jsme nevěděli, kam jede, ale byl jediný, tak jsme s ním jet museli. Paní obchodnice nám nabídla udělat i oběd. Připravila ho pravděpodobně její budoucí snacha (pokud jsme dobře rozuměli) a byl servírován v krásném zahradním altánku (za 40 hřiven polévka, řízek a salád).

Autobus byl plný. Super byli 2 Ukrajinci, kteří nabízeli vzít pana Doktoranda na klín. Jiří to zkusil, ale následky si pak nesl sám. Dojeli jsme na konečnou – asi do vesnice/města Brošniv. Za půl hodiny nám pak jel autobus do Stryj. Kluci si stihli dát pochoutku, mleté maso na tyčce opečené na grilu. V podvečer jsme tam dorazili a šli hledat ubytování. První hotel vypadal hrůzně a byl obsazený. Tak jsme se rozdělili. Naše skupinka našla nějaký motel, ale Ivo byl velmi úspěšný a tak jsme bydleli v Taverně. Pokoje byly vynikající (já spal s klukama z Čech v obrovském apartmánu). Nádherně jsem ve vaně odmočil špínu z hor.  Jídlo taky neměli špatné. Zkusil jsem smažené pelmeni a bylo to skvělé (http://www.karpaty.info/en/uk/lv/st/stryj/hotels/taverna/).

Měli jsme před sebou dva volné dny, tak jsme se usnesli, že zajedeme do města Truskavec podívat se na Bar na věčnosti, který je ve tvaru rakve, sedí se na rakvích a hraje tam pohřební hudba. A druhý den pak zvládneme plánovaný semmering kolem městečka Užok.

Check-out v Taverně byl ve 12 hodin. Na snídani nás Michal, který se byl ráno projít, navnadil, že kousek je trh. Šli jsme se tam podívat, ale bylo to jako trh v Těšíně v Polsku. Samé hadry a brak. Po cestě z trhu jsme ale s Bigem zakoupili kus výborného kabanosu a rohlíky, takže dopoledne bylo dobře stráveno.

Truskavec

Cesta do Truskavce byla velmi rychlá, silnice byla v pozoruhodně dobrém stavu. Na autobusovém nádraží, které bylo hned na začátku města, se nás ujala stará paní, která domluvila ubytování. Bohužel ve 3 hotelích. Já s Michalem, bratrem a Jiřím v jednom, kluci z Čech s Bigem v druhém a Kajka s Liborem ve třetím. V plánu bylo najít Bar na věčnosti, prohlédnout si lázeňské město, řádně se najíst a druhý den odjet na semmering. Bohužel jsme zjistili, že Bar na věčnosti už je 3 roky zavřený (je fakt, že Michal o něm viděl reportáž v Toulavé kameře tak před 5 lety…). Tak jsme se šli řádně najíst, což se povedlo. Vepřový, telecí a skopový šašlik byl vynikající. Trh, kolem kterého se šlo k pramenům a promenádě, byl o poznání lepší, než ve Stryji. Konečně jsem tam sehnal tričko s nápisem v azbuce.  Pavilon s prameny léčivé vody měl to nejlepší za sebou, stejně tak jako promenáda (potřebovala by zahradníka). Navečer jsem skočil na nádraží a zjistil jsem, že ani ze semmeringu nic nebude. Paní našla jediný vlak, který na té trase jede a to v 0.03 hodiny – což bychom asi nic kolem neviděli…  No tak jsme šli na pivo. Nejdřív na lahvové u hotelu a pak jsme se přesunuli do hospůdky kousek. A to byl konec. Pilo se tam dobře a v pozdní noci se pak pilo i s Ukrajincema. Au.

Druhý den se nevstávalo dobře. Poly byl nemocný, mě nebylo taky moc do kroku. Sešli jsme se po desáté hodině a rozhodovalo se, co dál. Zůstali jsme tedy ještě jeden den v Truskavci. Rozhodnutí to bylo dobré, protože následně se udělalo špatně i bratrovi a potíže, které měl, by mu cestování úplně znemožnily.  Byl to takový už zbytečný den v Truskavci, ale ještě jsme se byli podívat v lázních, na obědě a odpoledne jsme pak s Michalem a Jirkou zajeli k jezeru u hotelu Karpaty na okraji města. Jezero bylo obehnané plotem s cedulemi zákaz vstupu, zákaz plavání, pitná voda. Je fakt, že se tam koupalo jenom pár lidí. Michal s Jirkou si tam namočili jenom nohy.

Cesta domů

V sobotu nás čekal zážitek v podobě jízdy vlakem ze Stryje do Užgorodu. Vlak byl jenom o asi 2 hodinky pomalejší než autobus. Byli jsme domluveni na srazu v 7 hodin ráno na autobusovém nádraží. Mira s Jirkou se večer rozhodli, že do Stryje pojedou vlakem před 6 ráno. Jel s nima i Michal. Na autobusáku se všichni divili, že jsem tam sám, ale pochopili to. Mirovi se se střevními potížemi vlakem cestovalo určitě lépe. Autobus do Stryje odjel, než kluci dorazili a další jel tak, že bychom tak tak stíhali vlak. Naštěstí nás vzal řidič velkého autobusu směrem do Lvova na jakousi křižovatku kousek za Stryjem s tím, že pár minut pojede maršrutka do Stryje. Opravdu jela a bez problémů jsme dorazili.

Jízda lůžkovým vlakem udělala na kluky dojem. Připadalo jim to tam jako v lazaretu. Ve vagónu nebyly kupé a bylo tak vidět na všechny ty ležící a polooblečené lidi. Cesta ale pěkně ubíhala. Jedna část byla moc pěkná, vlak před vjezdem do tunelu udělal snad 270 stupňů otočku. Ve stanici Slavsko jsme si s Michalem vzpomněli, že je to ta stanice, ve které jsme při naší první cestě na Ukrajinu v roce 2000 hned po státnicích vystoupili.

V Užgorodu jsme měli pár minut na přestup na autobus. Nicméně odjezdy, které jsem z jizdnirady.cz měl opsané, byly podle slovenského času. Tak jsme měli hodinku navíc na utracení všech zbylých hřiven.

Na hranicích jsme museli všechno vydělat z batohů. Připadali jsme si jako pašeráci. A chudáci celníci při pohledu na oblečení a boty z hor. A co teprve ty čichové vjemy… Do Košic jsme dorazili deset minut před odjezdem Excelsioru. A bylo rychlé rozhodování, zda pojedeme nebo jestli si ještě dáme večeři a pojedeme za 4 hodiny dalším. Nakonec jsme se rozdělili. Kluci z Čech zůstali a my ostatní jsme jeli. Akorát Big byl smutný. Ve vlaku nebyl ani jídelňák. Ale co už. S Mirou jsme po půlnoci vysedli v Přerově a otec nás zavezl domů. Ukrajině zazvonil zvonec a byl konec.

A co závěrem? Musím pochválit turistické značení, bylo perfektní. Bohužel na spoustě míst v horách byla spousta nepořádku – konzervy, PET lahve. Systém autobusů, i když mnohdy vypadá chaoticky a autobusy jsou hodně staré, tak funguje. Vždycky něco jelo. A kromě podhorských vesnic se dala bez problémů použít karta. V Chustu, Stryji, Truskavci, Užgorodu, všude byly bankomaty. V Užgorodu se kartou dalo platit i za jízdenku na autobus. Angličtina tam pořád moc nefrčí, Michal měl úspěch se svou ukrajinštinou. Hodně nám to pomohlo. Kolem vlakových nádraží byly vždy směnárny. V Truskavci bylo směnáren velké množství. Někteří  měnili od veksláků přímo na nádraží v Užgorodu a bylo to bez problémů. Úroveň jídla byla hodně proměnlivá jak kvalitou, tak cenou. Od levných pelmeňů v nádražce za pár korun až po šašlik v restauraci v Truskavci za dvě stovky (ale vynikající). Pořád tam naštěstí není přeturistováno.

Fotogalerie je zde: https://photos.app.goo.gl/CyRbfrnnEPR9pPnf6

Dodatečná poznámka od kolegy, který si četl tento zápisek a oblast zná: ten semering je opravdu nádherný, letos jsme jej projeli. Projíždí totálně pustou krajinou, mosty a tunely jako i vlak samotný střeží dosud vojáci s kalašnikovy, ale fotit se smí, ptali jsme se přímo stráže co jela s námi. I s namátkovou kontrolou čekali než dofotíme co jsme chtěli. Noční vlak je skutečně jediný, ale jediný PŘíMÝ přes sedlo, panťáky jedou 5x denně, akorát se v sedle v Siankách koná přestup do jiného, kontrola jízdenek a namátková pasová kontrola, ale v zásadě na sebe navazují. (jede se bezprostředně po hranici UA- Schengen. Tak škoda, snad příště!

Díky tomuto článku jsem jeli do Gorgan: http://cestovani.idnes.cz/ukrajinske-pohori-gorgany-a-popada-dtb-/kolem-sveta.aspx?c=A120702_171730_kolem-sveta_tom

Semmering, který se nekonal: http://cestovani.idnes.cz/ukrajinsky-semmering-0tx-/kolem-sveta.aspx?c=A120911_143307_kolem-sveta_tom

Zajímavý web o západní Ukrajině, který jsem ale našel až po návratu: http://forum.ukrajina.tv/

Na horách hodně propagovali web o turistických cestách, ale reálně toho na něm moc není: http://www.stezhky.org.ua/