Ráno jsme se vzbudili až v 8 hodin. Nasnídali jsme se z domácích zásob. Zjistili jsme, že nám nesvítí baterka (byla zaplá v batohu), tak jsem se vydal do nepřátelských ulic koupit jinou. Potkal jsem zajímavého černocha, který mi tvrdil, že je z Ugandy a chce do Polska, ale do 2 minut se nedostal k věci (co vlastně po mě chce), tak jsem se omluvil na málo času a prchal pryč.

Po návratu jsem v kuchyňce potkal Čecha. S ním tam byla celá skupinka 6 lidí. Všichni dneska odlétali do ČR. Posbírali jsme co nejvíce informací. Bohužel na nějaké větší povídání nebyl čas, protože hodně spěchali.

S hodinovým zpožděním nás vyzvedl řidič našeho safari vozu (malý mikrobus) a rychlým tempem jsme se začali přibližovat k parku. Cesta byla nejdřív asfaltová, potom se špatným asfaltem, potom s občasným asfaltem a nakonec prašná. Po dvou hodinách jsme se zastavili na vyhlídkovém místě.

Před náma byl pohled na nekonečné pláně. Po dalších asi 4 hodinách jsme zastavili na jídlo. Evropské jídlo (nějaké hranolky, dušená zelenina a kuře) už bylo v ceně safari. Kolem cesty byly k vidění většinou chatrče domorodců. Stavebním materiálem byl kámen, hlína a dřevo. Ty nejchudší domečky měly udělaný jakýsi rošt z tyčí a otvory mezi tyčemi vyplněny hlínou. Jak jsme se vzdalovali od posledního města, začalo přibývat masajských vesnic. Masajové, původní obyvatelé tohoto cípu světa, si žijí ve svých hliněných chatičkách spolu s dobytkem, který pasou. Jsou oblečeni do červené deky a k jejich výbavě neodmyslitelně patří dýka a dřevěná hůlka, o kterou se opírají, když stojí a civí, jak se jim ten jejich dobytek pěkně pase. Svoje vesničky měli rozmístěné cca co 2 kilometry.

A právě v blízkosti jedné z vesniček se nám pokazilo auto. Jak řidič opravoval, Masajové se kolem nás shlukli a docela se bavili. Auto však pořád nešlo nastartovat a nakonec jsme ho museli roztlačit.

Jak jsme se tak blížili k parku, viděli jsme hodně různých zvířat (třeba žirafu). V podvečer jsme konečně vjeli do parku. Řidič nás chvíli povozil a stálo to za to – viděli jsme hodně z blízka velké stáno slonů. Pan slon měl asi chuť na nějakou slonici, protože jeho „nástroj“ (asi 1 m dlouhý) měl nachystaný a vypadal jako pětinohý.

Potom už jsme zajeli do kempu. Jednoduché zařízení – stany jako na pionýrkém táboře, dřevěná podlážka ve stanu, 2 postele. Uprostřed tábořiště hořel oheň v kruhovém přístřešku

(tam Masajové předváděli svoje bojové tance). V jídelně se svítilo petrolejkami a plynovými svítilnami. Bylo to něco – tábořiště přímo uprostřed buše, od všech těch zvířat oddělené jenom jednoduchým plotem.

Dostali jsme večeři opět v evropském stylu (škoda). Ještě se nás pokoušeli místní Masajové – herci přesvědčit, abychom se šli za 300 Sh. odívat na masajské tance. Dívali jsme se z dálky a úplně to stačilo. Křepčili kolem ohně a vydávali zajímavé zvuky :-)

Před spaním jsem ještě na zápraží stanu pokecal s panem černochem. Byl to náš spolucestující z auta – Keňan, žijící už 3 roky ve Švédsku. Kromě něho a jeho švédské manželky s námi v autě cestovala ještě 22 letá Chorvatka.