Ráno jsme vstávali časně. V 6.45 už jsme byli v přístavu. Kancelář Fly Horse otevírali až v 7, tak jsme za 15 minut okoukli oba kostely u přístavu – jediné pamětihodnosti v DAS. Do jednoho kostela jsme se šli podívat dovnitř. Právě začínala mše. Před vstupem mě prošacovali bezpečáci, jestli snad nejsem terorista se zbraní.

Lístky na loď jsme koupili bez problémů. Bohužel jsme byli „non-resident“, tak jsme si museli koupit lístky pro „non-resident“ za 20 USD (Tanzánci to měli ani ne za polovinu). Když už jsme byli v tom kupování, tak jsme koupili i lístky na autobus do Mombasy na pátek v 8.30 za 10 000 Tsh. každý přímo v kanceláři firmy Tawfiq. Jeli jsme předtím na nádraží, ale tam po nás chtěli skoro až dvojnásobné sumy. Je lepší si vždy koupit lístek dopředu, protože den před odjezdem už nemusí být, nebo nám ho nabídnou za trojnásobnou cenu a nám by nezbylo, než na tu jejich hru přistoupit.

Pak už jsme si vyzvedli batohy z hotelu a hledali, kde se najíst. Vlezli jsme do nějaké indické restaurace. Paní před náma pořád schovávala jídelní lístek, až nám to bylo divné. Jednoho jsme se nakonec zmocnili a objednali si. Po 15 minutách přišel majitel, hrozně se omlouval, že to tak dlouho trvá, ale že v neděli dělají jenom asi 3 jídla, která mají napsané na tabuli před restaurací a my si objednali z jídelního lístku něco jiného. Teď bylo trapně zase nám, že jsme jim tam udělali takový rozruch. Ale výsledek byl výtečný. Moje skopové chutnalo skvěle, Katčina zelenina taky. S obavou jsme se pustili do syrové mrkve s chilli omáčkou, ale jak následující chvíle dokázaly, přežili jsme.

Před 12 hodinou jsme se nalodili a ve 12.30 loď vyplula. Byli jsme jako „non-residents“ s lístkem za 20 USD ve „VIP“ sekci lodi.

Hurá na Zanzibar ve V.I.P. class.

Seděli jsme si na gauči a mohli se dívat na televizi, kde se bez ustání nějaký pán modlil. Poté tam šel film snad kategorie D. Nic moc. Cesta trvala 4 hodiny, hodně to s námi šplouchalo. Ale myslí, že to všichni cestující ustáli a nemuseli použít pytlíky.

Po příjezdu jsme museli projít imigrační kontrolou, dostali jsem další razítko do pasu (mě zase ubyla další volná půlstránka...).

Jídelna na pobřeží.

Hledání ubytování ve Stone Townu bylo náročné. Dan nám dal informaci, že směrem k letišti je levný hostel CCM (CCM je zkratka Komunistické strany). Už z přístavu se na nás nalepilo hejno dohazovačů. O CCM guest house mluvili, že je 8 km daleko, že je špinavý a plný banditů. Pravdu neměli. Asi po 30 minutých jsme k němu došli a on byl zavřený. Tak nezbývalo, než se nechat zavést někam jinam. Po 30 minutovém pochodu zpátky do centra a po propletení úzkými uličkami Stone Townu jsme zakotvili v Annex of Garden lodge za 15 USD oba. Poměr cena/výkon katastrofální, ale na jednu noc to stačilo.

Šli jsme se podívat na město. Stone Town se vyznačuje úzkými uličkami, ve kterých se člověk ztratí, ani neví jak. Podívali jsme se na pamětihodnosti (byly asi 3 ale najít je bylo těžké). Najedli jsme se na pláži. Opékali tam všechno možné. Kača si dala nějakou chobotnici (squid) a já maso na špejli s kopcem hranolků a samozřejmě s chilli. Cestou zpátky do hostelu jsme se zastavili na internetu. Zítra bychom měli jet na severní pobřeží. Pan černoch – dohazovač slíbil, že pro nás v 8 ráno přijede mikrobus.