Rozloučili jsme se s našim hotýlkem a zkušeně našli zastávku dala-dala do Moshi (1000 Tsh.). Nastoupili jsme do téměř prázdného autobusu. Seděli jsem vzadu a bágly měli nejprve vedle sebe na sedadle, potom už mezi nohama. Na dvě volná sedadla si přisedly 3 černošky. Ta vedle mě měla malinké miminko a po cestě kojila. Mimču se strašně líbil popruh od mého batohu a celý mi ho oslintalo. Kača po téhle dvouhodinové cestě autobusem necítila levou nohu a půl zadečku.

U bazénu YMCA v Moshi čekáme, až  Mt Kilimanjaro vystoupí z mraků.

Od autobusového nádraží v Moshi to bylo do Buffalo hotelu ani ne 5 minut (ubytování za 8000 Tsh.). Jenom jsme si tam hodili věci, peníze a pasy dali na recepci (prý do sejfu...) a šli jsme se naložit do venkovního bazénu (2000 Tsh osoba) v hotelu YMCA vyhlížet Kilimadžáro. Po cestě k hotelu YMCA jsme si trošku prohlédli městečko. Byli jsme na trhu, kde měli snad úplně všechno: vodovodní potrubí, čtvrtky prasete nebo zánovní kufry. Na některých ulicích byla spousta krejčích. Šili si na chodníku na šlapacích strojích a vedle nich jiní žehlili, zajímavá podívaná.

Kromě nás a jedné cizinky u bazénu nikdo jiný nebyl. Ani se nedivím, protože voda byla dost studená. Kilimandžáro bylo 2 hodiny v mracích, ale pak nám byla odměnou za naše čekání asi 15 minutová podívaná na jeho zasněžený vrcholek – byli jsme pod nejvyšší horou Afriky. Plavali jsme v bazénu a hleděli na horu a bylo nám fajn. Škoda, že na fotkách není vidět.

Ještě jsme si dali kávu. Přinesli nám termosku s horkou vodou s mlékem a celou plechovku kávy. Kača využila situace a dala si dvojité kafe za jednu cenu :-). Potom jsme šli nazpět do hotelu. Po cestě jsme narazili na pěknou hospodu a zase si přejedli žaludky smaženou rybou. Já si dal navíc ještě kababs – takovou ruličku jakoby sekané obalené v něčem jako ve vajíčku. Po ulicích jsme šli zase potmě a bez baterky. Kača si na potemnělé ulici o nějaký šutr ukopla palec. Černoši nás nesnědli, jenom na recepci mi nedali pas, šeky a dolary, že prý za půl hodiny... To bylo první špatně. Druhé špatně, v tu chvíli snad ještě horší, hotel byl plný těch rachotících, dveřmi bouchajících Američanů, těch z Jumbo campu. K Amíkům se nakonec ve vřeštění přidali i nějací Italové. Zase si spánku v pěkném pokojíčku s manželskou postelí moc neužijeme. Aspoň, že nám pasy, peníze a šeky nakonec vrátili.